Skotské bydlení aneb jak přežít na trhu s realitami

V dnešním blogu bych se ráda se čtenáři svých příspěvků podělila s radostmi a strastmi (tedy spíš s těmi strastmi) prodeje a nákupu nemovitostí ve Skotsku, procesem, jehož jsem již přes dva roky, volky či nevolky, součástí. Svým způsobem bych tak chtěla povzbudit všechny, kteří se za dnešní tíživé ekonomické situace snaží přežít na trhu s realitami a změnit své bydlení.

Velká Británie, Skotsko nevyjímaje, patří k jedněm ze zemí s nejdražšími nemovitostmi na světě – první srážka s realitou. To ovšem zdaleka neznamená, že za své velké peníze dostanete bůh ví jaký luxus – druhá srážka s realitou. Následující řádky se vážou k mé osobní zkušenosti ve Skotsku, berte je prosím tedy tak.

Když jsem se v roce 2008 přestěhovala do bytu mého tehdy snoubence, byl můj první dojem (pominu-li čistě svobodomládenecký ráz místa J) velmi pozitivní. Byt měl mnoho úžasných dobových prvků jako např. krásné klenuté okno s dřevěným obložením, původní krb, originální vestavěné police a mnoho dalších typických znaků. Charakterem a atmosférou vás takové bydlení nenechá na pochybách o tom, kam že jste se to vlastně přestěhovali, což považuji za dobrou věc. Coby žena-hospodyňka a veskrze praktický člověk jsem však od prvního večera začala postupně odhalovat „nástrahy“ denního užívání skotského bytu.

Začalo to už první večer ve sprše. Plastová krabice na stěně s tlačítky k ovládání sprchy vypadala sice nezvykle, ale poměrně srozumitelně. Jedno tlačítko na spuštění sprchy, jedno na teplotu a jedno na nastavení síly proudu. A tak tam stojím, mačkám jako šílená, klepu se zimou a voda neteče. Nakonec to vzdám a začnu si napouštět vanu, když v tom přijde můj Skot, zatáhne za takřka neviditelné lanko vedle sprchy, aktivuje celý elektricky poháněný systém a věřte nebo ne – voda teče! Ale dál … v umyvadle, ve dřezu, u vany jsou tu obvykle dva oddělené kohoutky – z jednoho teče voda o teplotě právě roztátého ledu, z druhého voda blížící se teplotou bodu varu. Špunt obvykle neexistuje nebo netěsní, a tak se z jednoduchého úkonu opláchnutí obličeje a vyčištění zubů stává malá bojovka. Časem jsem zjistila, že se v bytě nezavírají ani jedny vnitřní dveře a že bez našeho rychlého zásahu celou čtyřpatrovou budovu asi „sežere“ šedesátiletý břečťan rostoucí z naší předzahrádky. Ale to nejhorší byla zima. Starý kamenný dům, byt v přízemí, o izolaci tu neslyšeli, umíte si představit ten teplotní šok oproti vyhřátým českým domácnostem. A to jsem měla štěstí, že náš byt má moderní plastová okna s dvojskly, což tady rozhodně není samozřejmostí. Za čtyři roky života tady jsem byt proměnila s trochou snahy a nemalou investicí z mládeneckého doupěte na útulný a teplý domov s novým bojlerem, funkčními radiátory a směsnými kohoutky, ale moje zážitky vám dají dobrou představu o tom, jakou nemovitost tady získáte, a to když máte štěstí.

O mnoho více než u nás zde o ceně nemovitosti rozhoduje její lokalita. Říká se, že ve Skotsku se ani nemusíte představovat, protože v okamžiku, kdy udáte své poštovní směrovací číslo, je to skoro jako kdybyste odvyprávěli svůj životopis. Takže vybrat si tu „správnou“ lokalitu je zcela klíčový bod koupě nemovitosti. Pokud si to můžete dovolit samozřejmě. Tady v Dundee, což je město asi velikosti naší Plzně, si na koupi jedno-ložnicového bytu (u nás 2+1 nebo 2+kk) musíte připravit (v „dobré“ lokalitě) minimálně 3 miliony korun.

Pokud musíte nejdříve prodat, abyste mohli uvažovat o koupi, je třeba si najít realitní kancelář, která se za tučný poplatek postará o inzerci vaší nemovitosti a je i kontaktem pro případné zájemce o prohlídku bytu. A pak, máte-li štěstí, nastává koloběh prohlídek vašeho bytu, při kterých slušní Skotové pějí chválu na vaši nemovitost, a vy se s každou radujete, že jste prodali, abyste takřka vždy byli zklamáni, protože kupující vlastně nemá o váš byt vůbec zájem. Důvody mohou být různé od nedostatečného počtu ložnic (kdy se ptáte, proč si vůbec chodí prohlížet byt s jednou ložnicí, když chce minimálně dvě) až po důvody, že je to nezvyklé a je to velký problém, když toaleta není v koupelně (což jako kontinentální Evropan nechápete už vůbec).

A pak se po měsících a někdy i letech snažení konečně najde kupující a po zdlouhavém handrkování o ceně se domluvíte. Potom teprve jste v pozici, kdy se můžete začít poohlížet po novém bydlení.

Jako pro Češku jsou pro mne prohlídky zdejších nemovitostí poměrně stresující zážitek. Většinou se jdete podívat na nemovitost, která stojí obrovské peníze, ale vlastně se vám ani nelíbí. A tak jste frustrovaní a říkáte si, proč si za peníze, za které jsou doma k dispozici hotové paláce, tady máte koupit nemovitost, o které byste doma ani neuvažovali? Když překonáte toto první stádium a začnete nemovitosti posuzovat v místním kontextu, setkáte se s dalším problémem a tím je volba mezi relativně novou stavbou nebo starší nemovitostí. Po prohlídce několika novostaveb jsme došli k závěru, že tudy cesta opravdu nevede. Novostavby jsou tu většinou postavené horkou jehlou, pokojů může být hodně, ale jsou malé a stěny a podlahy v domech tak tenké, že slyšíte každý krok. Pak máte možnost volby mezi bytem ve staré, často viktoriánské zástavbě, nebo domem. Dům je obvykle cenově nedostupný, a tak vám zbývá jediná volba – byt.

Bytů jsem zde viděla spoustu, ale co má většina z nich společného je, že je na nich cosi zvláštního. A tím myslím zásadní věci týkající se půdorysu a celkové nelogické organizace místností, existence pokojů bez oken nebo třeba pokoje, do kterého se schází po třech schodech, takže je pod úrovní celkové plochy bytu. Spousta těchto „neobvyklostí“ pramení z toho, že byty vznikly přestavbou původních grandiózních vil, ale takovým způsobem, který doslova „znásilnil“ původní stavbu a proměnil ji v mnoha v případech v hotový paskvil. To, že pak mnohé byty nemají dvojité zasklení nebo ústřední topení je něco, s čím tady ve starších budovách musíte počítat. A tak si ke kupní ceně nemovitosti musíte ještě připočítat takové zásadní investice, jako jsou výměna oken či instalace topení, což je tady záležitost desetitisíců liber.

Celý tento realitní koloběh se odehrává za asistence realitní kanceláře a právníka, kteří vám na konci celého nervy drásajícího procesu také samozřejmě předloží svou fakturu. Ta obvykle dosahuje výše 1% z prodané i koupené nemovitosti. K tomu počítejte minimálně s dvacetiprocentní zálohou na cenu kupované nemovitosti, abyste měli šanci získat hypotéku, a máte koktejl, který si dnes ve Skotsku může málokdo dovolit. A pokud se ptáte, kdo ručí za stav kupované nemovitosti, tak to je opravdová třešnička na dortu. Odpověď zní – nikdo. Ze zákona jste sice povinni si objednat a zaplatit tzv. „survey“ – znalecký posudek stavu nemovitosti, který nesmí být starší šesti měsíců, ale i přes značnou investici do této zákonem vyžadované procedury vám znalec, který nemovitost obhlédne v průběhu 10 minut a např. střechu zkontroluje dalekohledem z ulice a podlahy podupem na koberec, neručí absolutně za nic.

A tak mi prosím držte palce, abych se z celého procesu nezbláznila, a nakonec našla nemovitost, alespoň vzdáleně vyhovující mým „vysokým“, kontinentálně-evropským nárokům :-)!