Mé skotské těhotenství – XI. Pobyt v nemocnici

V minulém blogu jsem se s vámi podělila o zkušenost se svým skotským porodem. Ač se má dcerka Anička narodila neplánovaným císařským řezem, byl pro mne porod a související péče jednoznačně pozitivní zkušeností. Na následný pobyt v nemocnici jsem se nikterak netěšila, ale přesto, že je zde ve Skotsku běžné do 48 hodin po císařském řezu jít domů, já jsem nikam nepospíchala. Přece jen jsem prodělala velkou operaci a na pomoc rodiny jsem se po návratu domů spoléhat nemohla. Manžel již má jen tatínka a má rodina je samozřejmě v ČR. Příjezd babičky a dědy z Čech byl naplánován až na 6. června.

Ilustrační fotohttp://www.telegraph.co.uk/news/9637842/EU-rules-are-driving-mat

Ještě v noci po operaci mne i Aničku převezli na poporodní oddělení. V nemocnici Ninewells je řešeno jako open plan. Nejedná se v pravém smyslu o pokoje, ale o prostor rozdělený příčkami a spojený jednou velkou chodbou. V každém „pokoji“ jsou vždy čtyři postele a pro zvýšení soukromí si kolem každé postele můžete zatáhnout kolem celého obvodu závěs.

Uložili nás do postele hned k oknu, odkud byl nádherný výhled na okolní kopce, rozkvetlé stromy a řeku Tay, jak jsme zjistily ráno po probuzení. Už to samo o sobě mělo na mne velmi pozitivní vliv. Anička spala vedle mne v nemocniční kolíbce. Ta se sestávala z průhledné plastové vaničky se skříňkou s úložným prostorem na ložní prádlo a veškeré potřebné věci k péči o miminko, které nám v nemocnici na začátku poskytli. Moje postel byla vybavena polohovacím zařízením, což mi výrazně usnadnilo pohyb i manipulaci s miminkem po operaci.

Přiznám se, že mne vyděsilo, že do 12 hodin po operaci po mně chtěli, abych se šla osprchovat. Ránu jsem sice měla zalepenou nepromokavou náplastí, ale také mi na 24 hodin zavedli katetr a s takovou kombinací se mi pomyšlení na sprchu zdálo jako menší sci-fi. Nicméně jsem zatnula zuby a s důvěrou, že po mně nežádají nemožné, a s pomocí sestry se šouravými kroky a s katetrem v ruce jak s kabelkou vypravila do sprchy. Nakonec to nebylo tak strašné a skutečně jsem se potom cítila o moc lépe. První den se o malinkou staraly porodní asistentky a já jsem vše jen pozorovala z bezpečí svého lůžka.

Jedné z věcí, které jsem se na pobytu ve zdejší nemocnici obávala, byla strava. Nemocniční strava, přiznejme si, není nikdy žádná hitparáda, ale skotskou nemocniční stravu (zejména protože já a skotská životospráva nejdeme dohromady) jsem si ani nechtěla představovat. Nakonec ale také nebylo tak zle. K snídani byly obvykle cereálie, jogurt, džus a čaj, což bylo fajn, jen bych si asi představovala pro kojící matky něco vydatnějšího nebo větší množství. Obědy a večeře byly naopak tříchodové a porce byly více než štědré. Na menu byla obvykle polévka jako předkrm, skotské klasiky jako sausage roll nebo dušené maso se zeleninou a bramborovou kaší jako hlavní chod a různé sušenky jako dezert. Překvapilo mne, že výskyt ovoce a zeleniny byl naprosto minimální. Nicméně, jídlo mi přistálo před nosem třikrát denně bez námahy, což jsem coby pacientka po císařském řezu ocenila více, než abych se zabývala kvalitou jídelníčku.

Druhý den už byla péče o miminka na nás – novopečených maminkách. Ne že by nás v tom porodní asistentky zcela nechaly, jen iniciativu nechaly na nás. Tak nějak mi to celé nedošlo. Pyšně jsem se dívala na svou holčičku, ale fakt, že již několik hodin neměla vyměněnou plenku, mi nějak nedošel. Naštěstí byla pomoc i rada vždy rychle při ruce, takže nenastala žádná panika. Tedy až do pozdního odpoledne. Tehdy se všechna miminka narozená ve stejný den začala dožadovat krmení a zdá se, že mlezivo, které se v prsou tvoří, než se třetí den naleje mléko, nebylo pro většinu dost. Tedy zejména ne pro naši Ančičku, která málem zbořila křikem celé oddělení. Tehdy jsem asi nejvíce ocenila skvělý personál porodnice a neskutečnou trpělivost, se kterou se o nás tým porodních asistentek staral. Nejenže krmily hladové děti, ale zároveň utěšovaly plačící maminky, které vlivem hormonů a strachu, že nedokážou své děti nakrmit, plakaly spolu s dětmi. Pokaždé byla některá z nich po ruce, dítě nakrmila, přebalila a mou holčičku si dokonce několikrát v noci vzaly k sobě na sesternu, abych se mohla vyspat. Nedovedu si představit dokonalejší podporu v této situaci. Vždy byl také čas na úsměv, povzbuzení a přátelské slovo, což se zdá jen těžko uvěřitelné na takto rušném oddělení. Jediné, co mne překvapilo, bylo, že v nemocnici Ninewells nemají banku mateřského mléka, a tak děti, které potřebovaly přikrmit, než se nalilo mateřské mléko, krmily sunarem z kalíšku.

Třetí den byl hlavně o kojení a snaze stimulovat prsy natolik, aby se nalilo mateřské mléko. Opět se mi nedostává slov k trpělivosti a péči, se kterou se o nás personál staral. Dítě podaly z kolébky, abych nemusela vstávat a namáhat ránu po operaci, poradily s přiložením k prsu a povzbudily dobrým slovem i radou. Zajímavé také bylo, že mi vlastně také dosud nikdo neřekl, kdy půjdu domů. Teprve třetí den se mne jedna z asistentek zeptala, kdy bych asi CHTĚLA jít domů? Na to jsem odpověděla, že tehdy, až budu schopná malou nakrmit. Bylo moc příjemné, že mne na jednu stranu v nemocnici nikdo nedržel, ale ani mne nevyháněl, když jsem si ještě s péčí o dítě nebyla jistá.

Čtvrtý den již jsem se cítila natolik zotavená a schopná se o Aničku postarat, že jsem požádala o propuštění. Možná vás to překvapí, ale propuštěním z nemocnice zde péče o maminku a novorozeně zdaleka nekončí. O prvních dnech doma napíšu zase v dalším příspěvku.