Po delší odmlce se vracím ke svému, nyní již ne těhotenskému blogu. Poslušně hlásím, že se nám 25. května narodila dcerka Anička vážící 4,20kg a měřící 51cm. Z blogu těhotenského je tedy nyní blog novorozenecký.
Než jsem otěhotněla, byla pro mne myšlenka porodu ve Skotsku nepředstavitelná. Bohaté negativní zkušenosti se zdejším zdravotnictvím mne odrazovaly na něco takového jen pomyslet. Průběh prenatální péče mne však mile překvapil, a proto se i myšlenka porodu ve zdejší mega nemocnici Ninewells stala přijatelnou. No, ono mi taky konec konců nic jiného nezbývalo, že?
Ilustrační foto
První kontrakce jsem začala cítit v sobotu dopoledne, ale byl v takovém odstupu, že jsem jim nevěnovala žádnou velkou pozornost, ačkoliv jsem měla již šestý den po termínu. V Dundee byl nádherný slunečný den, přesně takový, který chcete strávit venku a ne v nemocničním pokoji. Zhruba kolem jedné odpoledne se ovšem bolest začala hlásit poněkud intenzivněji a pravidelněji. Už ve dvě hodiny se bolesti vracely každých šest minut, což byl tedy pěkný sešup. V půl třetí jsem již nevydržela a zavolala do nemocnice na oddělení porodních asistentek, abych se zeptala, co si o tom myslí. Potom, co jsem jim popsala svůj stav a sdělila, že se miminko nehýbá tolik, jak jsem zvyklá, mi navrhli, abychom přijeli (zatím bez věcí) a že mne dají na monitor. Tak se také stalo. Přístroje ukázaly, že je vše v pořádku, že se porod rozbíhá, ale že není třeba v nemocnici ještě zůstávat, protože to celé chvíli potrvá a doma mi bude líp. Byla jsem na tento scénář připravená, takže mne nijak toto doporučení nepřekvapilo.
Nemocnici jsme opustili před pátou hodinou. Naštěstí od ní bydlíme jen 10 minut jízdy autem, protože myslím, že nikdo nepředpokládal, že věci naberou poněkud rychlejší obrátky. Do hodiny a půl po návratu domů mi praskla plodová voda a vraceli jsme se zpět, tentokrát již s plnou polní. Kontrakce v tu chvíli byly zhruba po dvou minutách a z auta mne museli vézt na vozíku. S manželem nás uvedli na pokoj s porodním bazénem, protože jsem si přála porod do vody. Bohužel poté, co mi změřili tlak, zjistili, že je příliš vysoký na to, abych mohla rodit na oddělení porodních asistentek a bylo rozhodnuto o mém přesunu do porodnice. Přiznám se, že v té chvíli jsem už měla celoodpoledního stěhování plné zuby a jediné, co jsem si přála, bylo někde si lehnout.
Kolem sedmé hodiny večer jsme nakonec zakotvili na porodním pokoji, kde s námi celou dobu byla přítomna porodní asistentka a kde byl v dosahu veškerý lékařský personál. Zpočátku jsem jako úlevu od bolesti používala pouze rajský plyn (gas&air), ale plánovala jsem říci si o epidurál, který mi zavedli něco před desátou hodinou. Mé kontrakce ale začaly být tak silné a tak frekventované, že porodní asistentka začala ztrácet puls miminka. V půl jedenácté se najednou z ničeho nic v pokoji objevilo pět zeleně oděných lékařů a sester, kteří nám oznámili, že budou miminko muset vyndat hodně rychle a že budu muset podstoupit neplánovaný císařský řez. V tu chvíli nebylo o čem přemýšlet. Všichni se tvářili velmi vážně, ale ani na chvíli jsem neměla pocit strachu či nějaké paniky. Vše probíhalo rychle a hladce s harmonií dokonale sehraného orchestru.
Než jsem se nadála, byla jsem na operačním sále s manželem oděným v zeleném po mém pravém boku. Do půl hodiny poté, co padlo rozhodnutí o císařském řezu, jsme na sále uslyšely dětský pláč. Celé se to zdálo jako bláznivý sen. Vlna emocí při pohledu na z náruče mého manžela mžourajícího tvorečka byla obrovská. Sice jsem dcerku nemohla hned pochovat, ale vychutnávala jsem si tu zázračnou podívanou na nový život, zatímco mne lékaři dávali zpátky dohromady.
Po operaci nás převezli na pooperační pokoj, kde mne omyli, navlékli do pooperačních stahovacích punčoch proti trombóze a nabídli nám toast a čaj. Miminko zatím spalo vedle nás v nemocniční kolíbce. Asi nikdy mi toast s máslem nechutnal tak jako tu noc. Novopečený tatínek s námi zůstal asi do třech hodin do rána, než nás převezli na oddělení. O průběhu svého čtyřdenního pobytu v nemocnici se s vámi podělím v dalším příspěvku.
