Tradiční česká velikonoční pomlázka aneb moje velká noční můra

Již mnoho let vyrážím časně zrána na Velikonoční pondělí kamkoliv mimo dosah jakékoliv pomlázky. V této tradici jsem vychovala i své dvě dcery. Ochotně se mnou od dívčích let prchaly za ranního kuropění z domu. Nyní se mnou ujíždí do neznáma můj jihoafrický manžel, který nezná tento náš velikonoční zvyk, ale ty vrbové biče jsou mu, stejně jako mně, nanejvýš podezřelé.

VajíčkalabeArt (Magdalena Westman)

Podle psychoanalytického výkladu (Wikipedie) je celý úkon velikonočního mrskání dívek symbolem oplodňovacího aktu – pomlázka symbolizuje mužský pyj, vejce jsou symbolem ženské plodnosti. O symbolice mužsko-ženského svazku svědčí i ta skutečnost, že zmrskání pomlázkou se vnímá jako kladné, ženy za zmrskání děkují (slovně i symbolicky vajíčky), naopak nezmrskané ženy se tímto trápí.

Od takového pojetí, našla jsem jej teprve včera na internetu, se konečně mohu myšlenkově odrazit. Nikdy mě netrápilo, že nebudu zmrskaná, tzn., že o mne muži neprojeví zájem. Pomlázce utíkám z důvodu, že opakovaně cítím silné puzení vytrhnout ji koledníkovi z ruky a dát jemu co pro to. Snad to souvisí s tím, že jsem byla dítě poměrně často řezané. Před očima mám stále červené kožené důtky, se kterými mě honil můj dědeček kolem stolu. Teď si uvědomuji, že kdykoliv vidím ten červený krepák na pomlázce, vzpomenu si na důtky. A když se ke mně nějaká pomlázka blíží anebo já k ní (třeba jen v obchodě), chci se hned prát, v žádném případě nechci děkovat.

A vajíčka? To je kapitola sama pro sebe. Svá vajíčka jsem vždycky bedlivě střežila. Věděla jsem, že jich mám jen pár a že je tedy mohu poskytnout pouze tomu, koho si sama vyberu a ne každému kolemjdoucímu klepajícímu na mé dveře. Dvě má vajíčka vydala krásné plody, o další jsem časem přirozeně přišla, tak jakápak dnes hra na oplodňovací akt. Nedávno se mi ale po mých vajíčkách hluboce zastesklo. Dostavil se silný pocit, že je zase mám, a tak jsem sedla a vytvořila obraz o pěti svých vajíčkách, o sobě a o něčem, co nelze popsat,nýbrž musí se vidět. A co se nestalo. Po mnoha letech jsem navštívila svou gynekoložku. Nevěnovala mi už zdaleka takovou pozornost jako dřív, ví, že mám dávno po všem.

Najednou se má přítelkyně dlouze zadívá na monitor, nadechne se a konstatuje způsobem, jakoby v mém případě bylo úplně všechno možné: „Prosím, tě, Magdaleno, ta vajíčka tam zase jsou.“ Já to tušila, tak je mám,sláva, ale nedám. Tahleta už totiž nejsou na rozdávání. Jsou pro mne symbolem magického zdroje života, vlastní obnovy, propojení s křesťanským odkazem velikonoc.

Patřím holt k těm jedenácti procentům Čechů, kteří mají problém s pokrouceným a vyprázděným dodržováním tradic a zvyků, mezi něž citelně erodovanou velikonoční pomlázku bohužel počítám. Na druhé straně se snažím o velikonocích poctivě zamýšlet nad svou nejednoduchou životní cestou. Letos to bylo zejména o tom, proč mi ji kříží stále víc a víc pokřivených a bezcharakterních lidí a proč pociťuji stále menší ochotu jim odpouštět.