Arteterapie, psychoterapie, psychiatrie

Tohle bych považovala za logické pořadí základních pomáhajících profesí, které by člověk měl zvažovat, když má pocit, že se jeho vnitřní životní rovnováha rozkolísává a už na to sám nestačí.

Před časem u mně byla na dvoudenním víkendovém arteterapeutickém setkání žena, která si libovala, jak jí to pomohlo. S nadšením (a s nadějí, že třeba bude moci snížit dávky psychofarmak) běžela ke svému psychiatrovi poreferovat o blahodárných účincích arteterapie. Podle slov dotyčné ženy psychiatr neměl vůbec tušení, co je arteterapie a k čemu je dobrá.

Nedávno mě navštívili dva příbuzensky spříznění lékaři z Německa a ti zase vyprávěli o tom, jak u nich se dívají psychiatři s despektem na psychoterapeuty a všechno řeší psychofarmaky. To pěkně zapadlo do mé mozaiky. Několik měsíců intenzivně sleduju zahraniční vývoj v oblasti trensgenderové problematiky a vede mě to stále dál... Někteří odvážní zahraniční psychiatři začali o tomto novém, velmi kontroverzním fenoménu mluvit hodně otevřeně a jak už to tak bývá, vyplouvají na povrch i některé jiné „pozoruhodné“ skutečnosti týkající se psychiatrie.

Psychiatři (vzděláním vždycky lékaři) jsou ti, kteří stanovují psychiatrické diagnózy (od amerického diagnostického manuálu DSM se vše odvíjí) a ve spolupráci s farmaceutickými společnostmi prezentují vědecké studie v odborných časopisech. Někteří významní zahraniční psychiatři údajně propůjčují svá jména k zavádějícím studiím placeným právě farmaceutickými společnostmi. To, že nárůst předepisovaných psychofarmak, zejména antidepresiv, se za poslední dvě dekády celosvětově více než zdvojnásobil, nepovažuje řada odborníků za normální sistuaci. „Brzy, varují kritici, budou všechny lidské vlastnosti a rysy označovány za nemoci…každý aspekt lidského života může být považován za patalogický“ (Maté, 1999/2022). Statistiky uvádějí, že poprvé v historii se „psychické nemoci“ údajně šíří rychleji než nemoci somatické.

Psychofarmaka nám mohou jistě v případě největší nouze pomoci. Měla by být ale až tou poslední a důkladně prověřenou volbou, a to, pokud možno, jen na přechodné období. Před mnoha lety jsem krátkou dobu užívala Cipralex (antidepresivum). Život se v jisté chvíli příliš zauzloval, a to mě nepřiměřeně zúskostňovalo. Tělo vysílalo signály, že s tím musím něco udělat. Cipralex sice zmírnil mé úzkosti i některé průvodní somatické potíže, avšak ořezání emocí a zintenzivňující se pocit „uvěznění“ v těsné skleněné krychli, byly tak intenzivní, že jsem to dlouho nevydržela. Neurolog, který mi lék předepsal myslel, že už mě na antidepresivech bude držet po zbytek života. To jsem odmítla.

Většina z nás k medicíně stále nekriticky vzhlíží, řadí ji vysoko nad všechny obory a nepřipouští si ve vztahu k ní žádné velké pochybnosti. Psychofarmaka dokážou lidem nabízet „zkratky“ v podobě zázračných pilulek, které jim ovšem v konečném součtu mohou i ublížit. Jsem přesvědčená, že návštěvě psychiatra by měly předcházet šetrnější pokusy o udržení člověka v psychické rovnováze!!

Specifické služby poskytuje stále vyhledávanější a nedostatková psychoterapie. Jako obor to nemá vůbec jednoduché. Již delší dobu je kritizovaná (zejména v USA) pro malou účinnost. Navíc u nás (nevím, jak jinde) je specializace rozdělená na dva (ne)smiřitelné tábory – psychoterapeuty, kteří poskytují služby soukromně mimo zdravotnictví (nejsou vždy vzděláním psychologové, ale mají psychoterapeutické výcviky a psychoterapeuty (vzděláním vždy psychologové s atestacemi), kteří pracují v rámci zdravotnictví, tedy v těsné součinnosti s psychiatry. Takové uspořádání navázané na medicínu je tradičně považováno za odpovědnější. Pro mě je otázkou, jestli v péči o naše duše potřebujeme vždycky to medicínské hledisko, respektive, do jaké míry ho potřebujeme.

Když např. neurovědy (medicína) dokazují (Megsamenová, Rossová, 2023), že umění má poteciál proměnit zcela zásadním způsobem naše životy, a že je dokonce nezbytné pro naše přežití, pak se medicíně (neurovědám) a jejím novým objevům v žádném případě nebráním. Některé studie např. uvádějí, že zpívání miminkům pomáhá při poporodních depresích rychleji než antidepresiva. Vytváření koláží, pletení, navlíkání korálků, vybarvování obrázků i jen pouhé čárání zmírňují úzkost. Lidé, kteří se věnují uměleckým činnostem (v tom nejširším slova smyslu – tancování, hraní divadla, muzicírování aj.), ať již sami tvoří (primární je process, ne výsledek) nebo se účastní kvalitních kulturních akcí s jistou pravidleností, se cítí po všech stránkách lépe.

Největší vliv na náš život má samozřejmě příroda, náš původní domov. Je dokázáno (Megsamenová, Rossová, 2023), že dvacet minut strávených v přírodě denně, významně snižuje hladinu stresového hormonu (cortisol). Někteří praktičtí lékaři v zahraničí již předepisují na tzv. nature-deficit disorder místo pilulek, pobyt v přírodě.

Prostředí, ve kterém žijeme, pracujeme a odpočíváme nás buď může pozitivně stimulovat anebo nesnesitelně ubíjet. K vyváženému životu potřebujeme dostatek přirozeného světla, být obklopení přírodními materiály a přírodními tvary. Potřebujeme do našich interiérů včlenit více křivek než pravých úhlů. Vedle našich domovů bychom se měli zaměřit na nemocnice, nejrůznější pracoviště (zejména open space) a jiné veřejné prostory, které by měly působit ne „traumaticky“, ale terapeuticky. Tady se nabízí spolupráce psychologů a interierových designérů.

Dočetl-li někdo až sem, možná si řekne, že text je to docela zajímavý, ale že aplikace takových myšlenek je absolutně nerealizovatelná. Anebo se mu bude zdát, že pisatelka, žije v jiném světě a vůbec neregistruje, kam ten současný směřuje.

Psychiatr Ian McGilchrist píše a mluví (relativně nově) o levé a pravé mozkové hemisféře, kdy každá věnuje pozornost úplně jiným věcem, což má za následek že se před námi zjevují dva zcela rozdílné fenomenologické světy a my nejsme s to si porozumět.

McGilchrist uvádí, že moderní svět je příliš spoután levou mozkovou hemisférou která nepracuje v součinnosti s tou pravou. Levá hemisféra je mocenská, manipulativní, redukcionistická, materialistická. Je explicitní, neschopná přemýšlet v nuancích, číst mezi řádky. Rozumí jen jednoduchým, jednoznačným, černo-bílým informacím, na kterých trvá. Je uzavřená. Ví, co ví a nezajímá ji, že by třeba něco mohlo být i jinak. Chybějí jí souvislosti, nerozumí tomu, co je implicitní – krása přírody, poezie, metafora, muzika, rituály, láska, božské… Nerozumí tedy tomu podstatnému, co dává životu smysl.

Podle že McGilchrista bychom se měli více zaměřit na pravou fluidní mozkovou hemisféru a vnímat svět více celostně. Rozvíjet intuici a imaginaci. Být otevření k přehodnocování toho, co jsme třeba celé generace považovaly za nedotknutelné pravdy. V této souvislosti se mi vybavuje nedávný osvětový pořad Jeronýma Janíčka Život za zdí, díl Péče o duši bez pravidel, kde J.J. svými vstupy opakovaně potvrzuje svou vlastní fixaci na levou mozkovou hemisféru. Nespadá sem jen vyžadování jednoznačných odpovědí od hostů buď ano nebo ne, na složitá témata, ale i to nekonečné představování hostů (v každém díle), co všechno hosté nastudovali, kam až to dopracovali. Kdyby byl pan J.J. byl ve větším kontaktu se svou pravou hemisférou, zmiňoval by a opakoval, že terapie je také z velké části uměním.

Jako psychohygienu a prevenci navrhuju lidem, o které se teprve začíná „něco“ pokoušet, ale i těm, kteří se chtějí dále rozvíjet, spíše hravé než analytické umělecko-kreativní terapie. Jsou v nejširším slova smyslu mezioborové, mezismyslové a velmi účinné ve skupinách, kdy člověk zjišťuje, že jsme na tom všichni více méně podobně a je nám dobře spolu.

Těším na dobu, kdy se nejrůznější druhy umění stanou součástí mainstreamové medicíny a ochrany veřejného zdraví. Předepisovat se budou tzv. sociální pilulky, a to jak arteterapeuty, psychoterapeuty, tak i psychiatry. Budování společenství založené na respektu jednoho člověka k druhému, na tvořivé spolupráci a pomoci potřebným bez toho, aby člověk poměřoval, kdo jakým dílem přispěl, jistě významně přispěje k minimalizaci deprese, úzkosti a pocitu osamocení – hlavním psychickým problémům současné doby.

Zdroje: Your Brain on Art: How the Arts Transform Us, Susam Magsamen and Ivy Ross, Random House, 2023

Roztěkaná mysl: Původ a léčení poruch pozornosti, Gabor Maté, PeopleComm, 1999/2022

The Master and His Emissary: The Divided Brain and the Making of the Western World, Ian McGilchrist, 2019