Demokracie mohou existovat jen za určité situace

Ve většině situací demokracie není možná. Do devatenáctého století údajně neexistuje jediný případ funkční demokracie ve velkém měřítku. V malém jsou popsané (kmeny, městské státy apod.).

Zajímavá diskuze americké párové terapeutky Esther Perel a izraelského historika Yuvala Harariho o polarizaci (Youtube) vnáší světlo do některých situací, které většina z nás zažívá jak na osobní, tak na společenské rovině.

Neschopnost si vzájemně naslouchat a snažit se porozumět stanoviskům, názorům, ale i pocitům druhého člověka bortí v malém nejen párové vztahy, ale mezilidské vztahy obecně. Ve velkém měřítku hroutí celé systémy. Snahy o reformování systémů spojené s přesouváním moci sebou, podle Harariho, přináší jejich kolaps.

Dnes jsou lidé tak alergičtí na jiné názory, že blokují své přátelé i na FB. Stalo se mi to ve dvou případech docela blízkých lidí. Jeden mi napsal omluvný dopis s tím, že naše přátelství mimo virtuální prostor nekončí, ale na FB mě musí zablokovat. Druhý na přímou otázku, jestli mě zablokoval, odpověděl otázkou nevím, proč? Oba se snažili v reakci na příspěvky/odkazy, které jsem tam dala, umlátit mě (místo autorů) svými argumenty. Když se jim to nedařilo, raději mě zablokovali. Napadlo mě, jak si asi tito pánové počínají ve vztazích. Jestli je s nimi nějaká diskuze.

Perel uvádí, že párová terapie je perfektní zkušeností, pokud jde o polarizaci. Lepší příklad, kdy jeden druhému nenaslouchá, se prý nenajde. Harari reaguje, že v případě manželského páru může být řešením rozvod. Pokud jde ale o zemi, je to složitější. Když lidé nemají možnost mluvit, když nejsou vyslyšeni, naopak jsou umlčováni, nezbývá nic jiného než boj. Pro takový případ Harari nastiňuje tři možné scénáře – rozdělení země, občanská válka nebo diktatura.

Perel podotýká, že páry v krizi mluví, křičí a bojují současně. Poté pokládá řečnickou otázku, co je opakem polarizace a dodává, že v rámci systemického myšlení je to komplementarita. Když ta selže, nastupuje polarizace. Tu vysvětluje Perel jako neschopnost fungovat v příliš komplexním světě. Neschopnost unést ambivalenci, kde neplatí buď a nebo, ale ano i ne současně.

V jednom svém blogu jsem navrhovala jako ideálního prezidenta Pavla Fischera. V dalším jsem psala, že se asi spíše rozhodnu pro Danuši Nerudovou s dovětkem, že Karel Diviš by asi také nebyla špatná volba. Jednoho člověka, který na mé texty reagoval to rozhodilo. Nemohl pochopit, že tak rychle měním názory. Napsala jsem mu, ať už se konečně naučí, že na některé věci zkrátka neexistují jednoznačné odpovědi. Na hodnocení kandidátů jsem se dívala rozdílnou optikou. Do začátku voleb budu stále přehodnocovat, což ale neznamená, že všechny své předešlé úvahy i doporučení nejsem schopná seriózně vyargumentovat.

Jednou ze základních podmínek uchování demokracie je vést nekončící otevřený rozhovor. Vyjednávat o svých pozicích a zkoumat se vším respektem, proč druhá strana zastává jiné pozice. Když tohle dokážeme, často zjistíme, že toho, co nás spojuje je daleko více než toho, co nás rozděluje, a dokonce nás to může přivést k překvapujícím konsenzuálním výsledkům.

Perel říká jednu důležitou věc. To, co nás polarizuje není samotné téma, ale forma konverzace o něm. Způsobem a intenzitou, jakou někteří lidé a organizace tlačí např. Petra Pavla na prezidenta, mu prokazují medvědí službu. (Týká se i jiných kandidátů). Když se navíc přidají společnosti zabývající se veřejným míněním a začnou předjímat výsledky voleb a škatulkovat lidi podle toho, koho volí (vysokoškoláci volí…), dostává se vše do začarovaného kruhu. Čím asertivněji tlačíme jedinou možnost, tím intenzivnější je odmítavý postoj druhé strany. 

Celý rozhovor, kde je těch myšlenek ještě daleko více si můžete poslechnout na Youtube - On Polarization: Yuval Harari and Esther Perel in Conversation