Rovnoměrnější rozdělení bohatství

Být svědkem situace, byť jen zprostředkovaně, kdy Ivan Mládek údajně opouští po dvaačtyřiceti letech manželství svou ženu pro o čtyřicet let mladší milenku, není nikterak povzbuzující.

1938-2007labeArt

Nejedna z nás má za sebou obdobnou trpkou zkušenost. Já děkuji bohu, že mě to potkalo včas, v mých pětatřiceti letech. Měla jsem velké štěstí, že za deset let od rozvodu jsem na druhém konci světa narazila (přes internet) na  osudového muže – zralého, vyrovnaného s procesem stárnutí a zdůrazňujícího loyalitu v rámci manželství. Myslím, že právě manželská loyalita je to, co činí mnoha mužům zásadní problém. Opouštějí manželky v situacích pro ženy nejzranitelnějších, na prahu stáří.

Ivan Mládek?? a jemu podobní stárnoucí, bohatí nebo společensky vysoce postavení muži, kteří podle slov Roberta Wrighta “neodolali pokušení nahradit své manželky novějšími modely”, jsou asi největší hrozbou trvalému manželství. Za dob Charlese Dickense by jejich chování znamenalo naprostou ztrátu společenské prestiže. Dnes působí v jistých kruzích spíše jako příklad hodný následování. Proč nejsou takové nanejvýš problematické projevy “lidské přirozenosti” pozměněny vhodným zásahem? Domníváme se snad, že přirozené v oblasti lidské sexuality je nutně dobré? A čím to, že nás doposud oslovuje pouze viktoriánská sexuální morálka postavená na vrozených rozdílech v oblasti libida mezi muži a ženami, ale jako celek konzervativní zásady viktorianské Anglie odmítáme?

Osobně vítám zjištění (Robert Wright, Morální zvíře), že jednou z nejlepších cest k obnově monogamního manželství je rovnoměrnější rozdělení bohatství. “Pro mladé svobodné ženy bude méně lákavé odlákat manžela A od manželky A, pokud svobodný muž B bude stejně bohatý. A když nebude manžel A vystaven svůdným pohledům mladých žen, bude nejspíš více spokojen s manželkou A, snad si ani nevšimne jejích vrásek.” Ženy by měly být ve střehu, pokud jde o hodnocení mužovy spolehlivosti. Je zcela evidentní, že není možné se o ní trvale opírat. Se zvyšujícím se sociálním postavením a zbohatnutím muže berou jeho sliby lásky a věrnosti za své. S přibývajícími léty se jeho neklid dále zvyšuje a úvahy opustit zevšednělou a odkvétající ženu zesilují. Manželce, která varovné signály nevnímá a nepodnikne včas příslušná opatření, zbudou nakonec oči pro pláč. Jako příklad neklidného manžela, který manželství de facto ukončil může posloužit Charles Dickens. V počátku vnímal manželku jako svou lepší polovičku, po dvaceti letech, když mu porodila deset dětí napsal: “Jsem přesvědčen, že se nikdy nenašli dva lidé, u kterých by bylo tak těžké najít zájem, sympatii, důvěru, cit, jakýkoli bližší vztah, jako u mne a mé manželky”. Nepřipomíná vám to něco?

Mé zklamání z rozvodu bylo o poznání menší, jelikož jsem si vědomě vybírala muže jako otce svých dětí. Když splnil manžel svůj účel, pomohl vyrobit potomky a přiměřeně do nich nainvestoval, odešel. Fyzicky jsem musela opustit domov s dětmi já. Kdybych byla včela, vytlačila bych ho ve správný moment z úlu a byl by pokoj. Po stránce společenské a materiální jsem se rozvodem propadla o několik pater níže, zato nastartoval  můj osobní růst a k mému velkému překvapení nebere konce:-)

Nicméně i když rozpad svého manželství hodnotím po létech s větším nadhledem, jsem stejně přesvědčená, že “druhý přirozený výběr” je zlý process. Přináší příliš velké utrpení všem opuštěným. Děti poznamenává na celý život. V naprosté většině případů, které mám kolem sebe vítězí mužovo sobectví, neupřímnost, nedůvěryhodnost  a naprostá  neochota na sobě zapracovat v zájmu udržení rodiny jako základní společenské jednotky. Samozřejmě nemám na mysli udržení rodiny s milenkou po boku. Nesmíme zapomínat, že dvojí morálka, která dříve monogamii podporovala, dnes vede k rozvodům.

Možná je dobré si na tomto místě znovu připomenout, že velký nepoměr mezi bohatstvím jedněch mužů a chudobou druhých je nebezpečný. Méně “úspěšné” muže poškozuje, komplikuje jim přístup k ženám, a to bylo odjakživa zdrojem velkého násilí. Je vyzkoumáno, že muži, kteří nemohou najít partnerku a neožení se, pachájí daleko častěji trestnou činnost.

Nejen Robert Wright je přesvědčen, že nerovnost mezi muži je pro společnost zhoubou. Jak se zdá, marnivost bohatých, společensky vysoce postavených mužů dávajících volný průběh svým sexuálním spádům, za sebou nechává skutečnou spoušť - spousty dětí bez otce, spousty zahořklých žen, spousty stížností na znásilnění vlatními parnery a na sexuální obtěžování. Navíc osamělé muže, kteří si půjčují pornografické kazety, zatímco všude je plno opuštěných žen.

A co bezdomovci? To jsou, dle mého ti neúspěšní trubci, kteří hynou  obrazně i doslova, protože včely je nepouští do úlu.

Smutná bilance.