Pohnutí mé duše je nevyslovitelné...

Smrt Václava Havla (18.12 2011)  následovaná smrtí Hany Andronikové (20.12. 2011). Listuji knihou After Life (Carol Neiman & Emily Goldman), zastavuji se u svého oblíbeného perského přísloví: “Death is a camel that lies down at every door”. Film, který se mi v této souvislosti pokaždé v hlavě odvíjí, je malá skupinka velbloudů zvolna kráčejích nekonečnou pouští. Vítr zahlazuje jejich stopy v písku jakmile je otisknou a oni postupně splývají se žlutavým příšeřím v jedno.

Limitovaná série dvanácti grafik pro všechny ženské hledačky.labeArt

Mé citové rozpoložení umocňuje píseň Kerry Allena Livgrena, Dust in the Wind.

Brouzdám webovými stránkami – přírodními artefakty Andyho Goldsworthyho, Haniného oblíbeného umělce a mého Strijdoma van der Merwe. Prožívání nevyhnutelné pomíjivosti lidské existence se zintenzivňuje. Zaplavuje mě hluboký pocit vděčnosti za to, že vůbec mohu na tomto pozemském světě chvíli pobýt a setkat se s některými krásnými bytostmi. V písní Děkuji s Karlem Krylem. Náhle však zjišťuji, že pohnutí mé duše je nevyslovitelné, a tak se nořím do Adagia Symfonie č.9 Gustava Mahlera.

Stará indiánská moudrost “Death is an event as intimate between the individual  and the Earth Mother as the moment of birth is between human mother and child”, mi umožňuje pochopit  nepřekonatelnou vnitřní zábranu účastnit se masových smutečních obřadů.

Přichází na řadu poslední oddíl knihy After Life - FAMOUS LAST WORDS.

“Now I want to go home.” Vincent Van Gogh

“Get my ´Swan´ costume ready.” Anna Pavlova

“More light!” Johann Wolfgang von Goethe.

Mé myšlenky jsou u Václava Havla. Pročítám na internetu nové zprávy.

V jakém rozpoložení byl Václav Havel (†75) posledních čtyřiadvacet hodin svého života?

Čtu. Podle informací Blesku z bezprostředního okolí zesnulého se stále ještě trápil kvůli aféře, kterou rozpoutala spisovatelka Irena Obermannová (49) tvrzením, že byli s Havlem milenci! „Svěřil se své pečovatelce z řádu boromejek, jak se mu ta ženská protiví,“ říká zdroj.

Bezohledně vytržena ze soustředěného  rozjímání, cítím se hluboce znepokojena. Jak takovouhle zprávu mohl Blesk pustit do éteru? Jestli se Václav Havel opravdu svěřil některé ze svých pečovatelek, jak ta to mohla dát dál, vždyť tady se  přece jedná o zpovědní tajemství, které se nikdy nemělo zveřejnit. Nebo mělo?  Kdo na tom mohl mít zájem??

Od chvíle, kdy jsem ty řádky dočetla, moje mysl nekompromisně zaznamenala Havlova poslední slova. “Jak se mi ta ženská protiví.”

Představme si, že tahle slova vytržená z kontextu budou číst příští generace. Jak  na ně asi zapůsobí? Za prvé nebude zřejmé, o jakou ženu se to vlastně jedná, za druhé vznikne okamžitě dojem, že Václav Havel měl se ženami zásadní problém a  za třetí, jeho hlasitý odkaz, že ženy mají v sobě něco, co by se mělo objevit v politice, může tím pádem utichnout.

Vracím se k Haně Andronikové.

Lituji, že už tu s námi nebude moci křísit tu opravdovou ženskou eneregii, která, dle jejích slov,  byla po tisíciletí ubíjena. Z mého pohledu, Hana Andronikova jako vysoce spirituální bytost Václava Havla převyšuje. Jsem přesvědčena, že kdyby měl možnost poznat právě ji a hlouběji porozumět jejímu hledání smyslu, možná by ve mne nezanechal jako v příslušnici ženského pokolení tu ambivalenci vůči své osobě, kterou nakonec zanechal.