Iveta Bartošová, několik myšlenek...

Mou bývalou domácností, pokud si vzpomínám, prošla Iveta jednou. Působila na mne jako “blbá blondýna”. Ironie osudu mi zakrátko spravedlivě oplatila. Postarala se o stejnou nálepku i pro mne, a tak mi sklaplo. Na sobě jsem si  poprvé  uvědomila jak problematické jsou veškeré předsudky, hypotézy či předpoklady.

NeukotvenostlabeArt

Proč by ale nemohl být  Domenico Martucci Della Torre tím osudovým setkáním pro Ivetu? Člověkem, který pro ni má cit a je shopen vnímat její bytost v celém jejím skrytém, neviditelném potenciálu, jinými slovy, vnímat její zanedbanou duši a cítit se dostatečně silný nato jí pomoci. Nejsem si jistá, že to všechno takhle jednoduše probíhá na vědomé úrovni, ale osobně věřím, že všechna naše životní setkání se dějí z nějakého důvodu, něco si skrze ně máme uvědomit, něčemu se přiučit.

Iveta jednala, dle mého, přirozeně intuitivně, když v první fázi vyměnila uzdravující praktiky lékaře za pečující náruč svého milého. „Je známo, že většina problémů, ne-li všechny, s nimiž lidé přicházejí k terapeutům, jsou záležitostí lásky“, říká Thomas Moore (Kniha o duši).

Fakt, že matky to nemají jednoduché, se neukazuje pouze na Ivetině případu. Také jsem se dostala při své autoterapii do fáze, kdy jsem celý svůj vývoj, ztroskotání svého manželství i následné neúspěchy ve vztazích s muži, interpretovala na základě vztahu se svou matkou, v domnění, že už to mám, že jsem konečně přišla na to, proč mi to nejde. To byl hlavní výsledek mého několikaletého psychoanalyzování. Moje máma psycholožka se bránila tím, že není tak jednoduché hodit celou odpovědnost na matky. Její námitku následně podpořila slova Diane Eyrové: „Pouto mezi matkou a dítětem je vědecká fikce. Přesněji je to součást ideologie, podle níž jsou matky chápány jako primární architektky životů svých dětí a jsou jim kladeny za vinu všechny problémy, které je potkají nejen v dětství, ale i v průběhu jejich dospělého života“. James Hillman rezonuje s takovým viděním, sám ho nazývá rodičovský klam a dodává: „Mnohem více než rodiče formují náš život jiné faktory: Děti jsou hluboce ovlivńovány nejrůznějšími lidmi, kteří jsou s nimi v interakci, potravinami, které jedí, hudbou, kterou poslouchají, televizí, kterou sledují, nadějí kterou vidí ve světě dospělých...“ Tohle pojetí mne přivedlo k dalšímu prozkoumávání svého životního hledání,  zase z trochu jiného úhlu.

Způsob jakým naše dva hlavní bulvární deníky referují o životě Ivety Bartošové odráží zejména neuvěřitelně omezený, nepřející a provinční svět samotných novinářů. Doporučovala bych ty nejpřičinlivější z nich vystavit obdobné mediální štvanici, aby si pro změnu mohli uvědomit něco sami o sobě.

Je velmi nesnadné předpovídat, zvláště pak budoucnost. Život přece není tvořen řadou vzájemně souvisejících a postupně se odehrávajících událostí, ale daleko více je dílem náhod, v níž jedna událost může události následující změnit s naprosto nepředpověditelnými důsledky.  

Co když teď Iveta prožívá svůj  životní poločas, bilancuje a na tu druhou půlku vyšlápne směrem, o kterém se nám vůbec nezdá. Kdo ví?

Poznámka:

Nikdy jsem nepatřila k Ivetiným fanouškům, její produkci jsem nesledovala a historkám z jejího soukromého života jsem nepopřávala žádného slechu. Až jednou, člověk mně blízký, už mezi námi není, začal  Ivetě přede mnou intenzívně a nevybíravě spílat. To byl moment, kdy jsem z povzdálí a daleko od domova začala sledovat, co se to kolem této ženy všechno děje. Jedno je mi za ta léta  víc než  jasné, my lidé nejsme vybaveni stejně tlustou kůží ani stejně silným žaludkem a to věci významně komplikuje.