Včera uběhlo osmdesát let od narození malého, velkého muže s kytarou.... Netroufnu si moc psát o něm, ale zmíním jednu myšlenku o nás....
Zpívaná poezie je tou její formou, která tuto můzami líbanou krásku dokáže chutně naservírovat i těm, kteří o ni jinak nezavadí.
Karel Kryl jako autor pak měl ještě štěstí i smůlu, že na křižovatce dějin stál na správném místě ve správnou dobu. Jeho hlas tak zněl i z dálky intimně blízko . Když se pak mohl do té blízkosti i tělesně vrátit, zdálo se, že se nám ten hlas zase vzdaluje ...
Podstatné nicméně je to, že deklamace sevřených literárních útvarů, naléhavost a civilnost .... To byl mix, který dokázal většinu z nás oslovit a ztotožnit se drsnou poetikou živočišné masturbace pod dekou i něhou raněných Andělů ....
Jako již tolikrát v historii, když autor opustí pozemské bytí, ale jeho slova zůstávají... Má tendenci je dál tlumočit kdekdo. Tak během času můžeme vidět někdy až absurdní obrázky Dana Landy v ornátu a s Krylem v ústech, šermují s ním i příznivci komunistů ( ten by koukal) . Podobně ho v neposlední řadě znásilňují i příjemci jediné správné morálky, pravdy a signálů.
Autor sám stává se institucí. Bez možnosti se bránit.
Já mám ovšem dojem (a promiňte mi to slovo, ale není žádné jiné tak výstižné) , že by nás sral všechny. Stejně tak by nás nutil ho milovat . Takový už je v rozbouřených dobách úděl proroků solitérů, kteří převyšují dav.
