Pokračování příběhu o nešvarech, které nás na cestách za gastronomickými zážitky v naší kotlině mohou potkat.
V tomhle díle rozebereme nevhodné aktivity číšníků a kuchařů. Ona tedy ryba většinou smrdí od hlavy a za nezvládnutí některých základních principů jsou odpovědní spíš manažeři či majitelé, kteří....
Tlačí obsluhující personál do prodeje víc, než je zdrávo. On proaktivní prodej je fajn věc. Nechodíte za zákazníkem s unylým výrazem ve tváři položit, či pohodit před ním nabídku a ani nezabučet. Nabídnete. Nevtíravě, konkrétně a tak, aby z té nabídky měl zákazník radost a podnik co největší zisk. Co je ale šílené a nesmírně obtěžující, pokud upijete z piva, nebo limonády a aktivista na place do vás hrne další žejdlík, nejlépe bez zeptání. Nebo otřesná situace, kdy si vychutnáváte polévku a na stole už přistávají další chody, kterým musíte uhýbat, nebo jim uhnout.
Stejně tak je hrozbou podniku kreativní kuchař.... tedy nezdravě kreativní, který nemá zmáknuté základní kuchařské technologie a principy. Takový rádoby modernista navrší na talíř v úhledných a sci fi tvarech klasiku, i nečekaná překvapení. Bohužel pro nás i pro něj se většinou nedají jíst. Chudák číšník, který má dostatek vlastního rozumu aby kuchařovo diletantství odhalil a je nucen to prodávat. Zvlášť v dnešní době se nová místa nehledají snadno.
Takže stejně, jako je pro mě nepochopitelný host, který si na turisticky exponovaném místě sedne s rodinou u malého piva a diví se, že ho v době obědů nenechám sníst si donesou svačinu, či pizzu ze stánku od vedle... (Ano, i hospodský či restauratér musí mít z čeho žít.) Stejně tak je pro mě hororový zážitek, pokud se mě personál snaží zavalit víc, než jsem schopen pohodlně konzumovat, případně haldou nesmyslů, jako pravé gastronomické zemětřesení toho nejvyššího stupně.
Jídlo a pití tím ztrácí sílu zážitku, toho něčeho navíc co k němu patří, a co by měl,pokud ne denně, alespoň jednou za čas zažít každý z nás.
Díky a ahoj Filip.
