Aneb co vám v žádné škole nikdo neřekne a bez čeho se při řízení kolektivu ani sám sebe nemůžete v žádném případě obejít.
Když už máte ty miláčky v rondonech alespoň trochu podchycené... chce to zachovat klid. To se sice ve škole dovíte. O čem se ale ve vzdělávacích ústavech cudně mlčí je...
Že můžete přijít do kuchyně a kuchaři se tam perou, protože jeden druhému strčil do ucha horký tvarohový nok.
Že jeden kuchař přijde ráno o hodinu déle, protože měl silný protivítr a chůze mu proto trvala, druhému ujel spoj (bydlí dva bloky vedle restaurace) a třetí pro jistotu nepřijde vůbec.
Že vám v osm hodin večer přijde ustaraný manažer plaše oznámit "Víš jak máme na sále ty policajty slíbil jsem jim minulý týden ještě dvě stovky gulášů na sedmou... Já Ti to neřekl, viď?"
Že den před odjezdem na vytouženou dovolenou vypukne v týmu epidemie a kdo neochoří, tomu popáté umře babička.
Že nový kuchař na zkoušce omylem zboří pět minut před výdejem obědů výdejový režon (technicky skoro nemožné, ale fakt to dokázal) a sice máte v kuchyni po kotníky směsi polévek a omáček, ale nemáte co dát hostům na talíř.
Je toho prostě spousta na co musíte reagovat v klidu a jako profesionál...
Samo sebou, občas ta žíla naběhne až příliš a pak slyšíte sám sebe řvát. A řvete fakt fest. Ovšem ani v tom nejprudším amoku nesmíte ztratit dvě věci.
Tak za prvé tu zmíněnou profesionalitu…. Jednou jsem se ve velké hotelové kuchyni pustil do výměny názorů s kolegou až praskalo sklo. Trvala možná dvacet minut. ale po celou dobu ani jeden z nás na svém postu nepřestal ve vysokém tempu makat. (A pak že chlap nedokáže dělat víc věcí zaráz, hádat se a makat jako šroub to šlo samo).
A to co nesmíte ztratit nikdy je láska k tomu co dáváte na talíř. Protože host se o faktu jestli v kuchyni bouchla atomovka, proplula jí povodeň, nebo proběhlo stádo rozzuřených nosorožců nesmí nikdy dozvědět.
Pokračování příště.
Díky a ahoj Filip.
