Letos na Velikonoce jsou i dědové po smrti ve formě....

Myslím, že svět je místo kde je možné úplně všechno. Možná nás pokrok posledních dekád dovedl do stavu, kdy nám schází něco pokory, ale jinak je tu fajn....

Seděl jsem u povědomého stolu, lokál byl taky povědomej. Pivo překvapivě nebyl Prazdroj, ale Gambrinusácká dvanáctka jako křen.... taková jakou všichni našinci ví čepujou jenom..... Ale určitě to byl nesmysl. Do hospody se dneska nesmí a když se podívám vedle sebe láduje se tam děda Martin plíčkama na smetaně, kterejma byl tenhle tenhle lokál pověstnej, a který nikdy cestou do města nevynechá..... Je až v podezřelý formě na člověka desítky let po smrti....

"Fildo, člověk musí bejt sám za sebe a za koně." Tím sám za sebe myslel i celou rodinu, ale v jeho časech se to všechno bralo tak nějak jednoduše... "A válka je pro koně špatná, je špatná pro pole i pro sousedy...." Potáhl s neskrývanou rozkoší z viržínka, které zapálil nějakým kouzlem s posledním soustem....

"Nikde nedělaj tak dobrý plíčky jako tady. Ani nevíš jak sem rád, že tu jednou budeš vařit. Kuchař to je pán. V čistotě a teple.... A jíst se bude vždycky.". Usmíval se tím svým neúsměvem člověka kterej ví.... A jestli se mi ta situace zdála absurdní, nebylo to zdaleka všechno....

"Martine my jsme před frontou odjeli na vesnici. Jen pár nejnutnějších věcí na povoz a kupu dětí. Jinak by Emilka tu Marušku snad ani nedonosila." Sakra.... kde se tady vzal můj druhej děda Josef? Neměl tu vůbec bejt. Je z druhýho konce republiky, plíčky a hospody rád neměl.... Maruška je moje máma co se narodila v červenci 45. Znám ten příběh o odjezdu z Brna z vyprávění. O době kdy nebylo nic jistý a kdy se umíralo ještě dávno poté co utichla fronta.... Děda Josef se taky neusmíval prvoplánovaně. Usmíval se rukama. Šikovnejma rukama, který cit a lásku dokázali dát i neživejm věcem.

Pořád mám v sobě jejich dědictví. Napůl sedlák co miluje jenom když se nikdo nedívá.... Protože grunt slabost neodpouští. Napůl ta chodící reklama na laskavost a něžné oči....

Tak si tu s nimi ještě chvilku pobudu. Stojí za to připomenout si skutečně těžký časy aby člověk nehysterčil. Život jsou dary, které je dobré přijímat s pokorou. Ne jako samozřejmost. Jsem rád za těsto, z kterýho jsem zmixovanej. Jsem rád za zázrak Velikonoc který si můžeme připomenout. Za svobodu, kterou nám nemůže vzít žádný politik, ani strach. Z celého srdce pak přeji sílu i těm, kdož ji postrádají.

Díky a ahoj Filip.