Když vás nemůžou vyhodit z práce....

Dnešní doba nenahrává jistotám. Třeba někoho inspiruji, jak se stát nenahraditelným zaměstnancem a kousek těch jistot získat...

Za víc než čtvrt století v kuchyni jsem toho zažil fakt víc než dost. Vím jaký to je když si člověk v mládí dá v práci deset kousků na žízeň ( doplnit minerály je v horkém provozu třeba) a večer jde s chutí na pivo. Zapaří, sbalí někde nějakou striptérku (amatérku)  a po rychlé sprše se vrací za kamna....

V tomhle módu, ale nevydržíte dlouho a buď začnete brát řemeslo vážně, nebo se dostanete na spirálu z které už není úniku. Chlast, drogy a stres....  Nu což, vzpomeňme na padlé, do Pekla se jelo na pořádném koni.

Ovšem brát řemeslo vážně má taky svá úskalí. Dneska už tomu málokdo věří, protože paštiku na předkrm dělá kdo má v sedlině díru, ale pár desetiletí zpátky to bylo v restauraci fakt novum. V kolonce studené předkrmy se skvěla šunka, gothaj, tresčí játra a tlačenka. Udělat vlastní paštiku byla značka odvahy. Do jedné jsem přidal mandle a sušené brusinky... krásně navoněná hmota obalená vypečenou slaninou. Dmul jsem se pýchou... dokud mi ji první zákazník neomlátil o hlavu že je ta paštika plná chrupek....  Inu, mandlička se nezavděčí každýmu...

Když si ovšem řemeslo osvojíte a jste ochoten mu hodně věnovat, stáváte se okamžitě jako zaměstnanec nepostradatelným. Moje oblíbená dvojice zaměstnavatelů přišla do Plzně z Prahy a z počátku to asi neměla úplně lehký. Ale dělali si věci po svým a to je asi základ každýho úspěchu. Povahově se jednalo od pohledu o nesourodou dvojku. Jeden emotivní a empatický na první dobrou. Druhý připomínal výrazem naprdnutého medvěda. Proč medvěda? Absolutní ztráta mimiky a zrak upřený skrz obroučky brýlí zabíjel slabší jedince už při nástupním pohovoru. Až časem člověk zjistil, že je to člověk obdařený skvělým suchým smyslem pro humor, navíc oboru rozuměl.... 

Zaměstnavatelé a zaměstnanci jsou často skutečně na jedné lodi. Práce v tom podniku byla skutečně masakr. Víkendové šichty od sedmi rána do půl druhé v noci se občas podařilo ještě natáhnout. Ne každý to dělal s nadšením a tak se nám jednu sezónu stalo, že jsme víc než měsíc zůstali v podniku jen tři kuchaři. Trochu problém, že na směnu bylo třeba právě tří kuchařů a přípraváře. Stavovská čest vám nedovolí nechat podnik padnout, kousnete se a každé ráno vyštracháte zbytek energie o kterém ani nevíte. Za kamny vám pak naběhne adrenalin a jde to samo.

Večer, když to opadne, stojím servanej uprostřed kuchyně a přemýšlím, kde na podlaze si ustlat,   protože jít domů se nevyplatí. Přijde ten druhý šéf a zcela nezůčastněně se mě zeptá... "Filipe, víte co mě stejně nejvíc sere....?" Nemám moc síly diskutovat a nechávám se podat... "No že vás teď nikoho nemůžu vyhodit ani kdybych chtěl !! " Nechává mě zbouraného na místě a odchází sklízet terasu....

Z toho plyne, že stát se nenahraditelným zaměstnancem je v gastronomii tak snadné :D

Strávil jsem tu čtyři roky a se zdejším anglickým humorem mám ještě spoustu historek, ale to až někdy  příště....