Češství, malý obrázek a velcí lidé ....

Dneska přemýšlení o opravdovosti, uvěřitelnosti .... O řečech, které se vedou a skutcích.na útěku.

Nebudu si stěžovat na skutečnost, že doba zašílela. Zrychlila, to vidíme všichni. Já se narodil ještě do té pomalejší. Podněty a zprávy na nás neútočily v takové intenzitě jako dneska. Vlastně jsem nejdřív pro zprávy vůbec nechodil , lhalo se i na stránkách o sportu. Nemělo to význam.

Když se to otočilo začínal jsem každé všední ráno tím, že jsem seběhl do trafiky pro „ Lidovky“ a u kávičky s cigárkem okoukl co je kde nového. Při těch vzpomínkách se mi dneska nestýská po těch cigaretách ani šustění papíru. Poznal jsem co je podstatné. Je mi smutno za tátou, který už tady není dvacet let a s kterým jsem si takhle po ránu často „vypaloval zobák“.

Abych neodbočoval... Doba byla nejen pomalejší, ale i tišší. Než bylo někoho slyšet, to už ten dotyčný musel něco znát, umět... To si pak dával sakra záležet na tom aby neblábolil. Ukázaná zkrátka platila.

Dneska se dostáváme ke slovu snadno a blábolíme o sto šest. Sebe z toho nevyjímám. Kloužeme po povrchu. Devalvace slov a inflační spirála hodnot se točí a točí....

Nedávno jsem „ potkal video z Národního“ . Je staré či mladé čtyřicet let. Pominu skutečnost, jak se tahle původně zamyšlená lidová zábava po řece času splavila až do kategorie přesně definované národní povahy. Jde mi o něco jiného. Luděk Munzar tam zpívá s Janou Hlaváčovou Malý obrázek mám... Věřím jim každé slovo. . Protože ta slova jsou podepřená odžitým příběhem.

Dneska už tu s námi není ani jeden z nich. Přesto pořád panu Munzarovi závidím jakej je chlap.