A budu střílet na bolševiky, nebo amíky.... je mi to fuk....

Vzpomínky na vzpomínky.... konec nejvěštšího válečného konfliktu... Ale to co je na něm veliké se skládá z mikropříběhů. Ano, skutečně je zbytečné ptát se komu zvoní hrana...

Zatáčka za naší zahradou.... Nahoře nad ní je velikánské pole, které se za slavných dob JZD hnojilo tolik, že se otrávila i spodní voda  v naší studni. Dobu kdy tam kypěl život, dobu kdy krajinu jako ohrádky parcelovali meze a stromořadí znám už jen z vyprávění. Ti kdož vyprávěli už tu dávno nejsou a jak jsem převzal štafetu je možné, že občas něco z těch časů vypadne, něco se přikrášlí.... tak jako zažloutlé stránky deníků které už dneska nikdo nepíše a fotografií vyvedených tak, jak už se dneska nefotí....

Jsou příběhy zatáčky které pamatuji. Třeba když v ní boural pán na motorce a pohotový soused mu vytáhl zapadlý jazyk. Drobný pohyb který zachránil život... jako prcka mě fascinoval, dodnes ho znám a jednou třeba ..... No, jsem bábovka, snad ho nikdy nebudu potřebovat použít, ale kdyby náhodou tak vím jak na to. 

Taky se tu jel  Závod Míru. To bylo slávy. Zatáčka a vlastně celá cesta až ke kravínu dostala nový povrch (tam zahýbala k Líšťanům a čekala tam pěkná silnice) . Vzpomínám si na čekání , barevné šmouhy cyklistů, chlapíka s tlampačem, který projel těsně před pelotonem a na bolest břicha z třešní které jsem celou dobu na zdi u silnice trhal. Maminka říkala, že na třešně se nepije, a měla pravdu, což už tak většinou u maminek bývá...

Ale na jaře v pětačtyřicátým to byla ještě prašná cesta a prašná zatáčka. V prach se za války obrátila celá řada našich sousedů a bylo úplně jedno které národnosti. Wolfgang měl dva syny. Po jednom se zaprášilo při dělostřeleckém přepadu před půl rokem někde v Normandii. Mladší Uwe svou povinnost vůči Vůdci a Říši splnil v Bělorusku pár měsíců předtím. Tak tu teď Wolfgang sedí v naší zatáčce s pancéřovou pěstí. Je mu jedno jestli přijedou rudoarmějci nebo američani. Situace je zmatená, demarkační čára nedaleko. Sedí, před očima mu běží film ze vzpomínek... pár si jich ještě vezme sebou. Svět je přeci nejprázdnější místo....

Přesto k žádné bitvě o naši zatáčku nedojde. Nevystřelil. Rozplakal se, ruce svěšené podél těla... ta ošklivá věc pohozená v trávě. Do naší vesnice přijela jako první Belgická hlídka....

https://vracovsky.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=751067

https://vracovsky.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=752252