"Vaše prsa chtějí svobodu, to je jasný." okomentovala 80letá babička s pochopením moje konstatování, že podprsenka je kus oblečení, které na sobě prostě nesnesu, a vystihla to naprosto přesně.
Seděla jsem u jedné naší pacientky a povídaly jsme si. Paní ve věku 80 let je úplně sama. Je to Polka. Provdala se sem, ale s manželem se rozvedli. Nemá už žádnou rodinu ani děti. Je u nás na rehabilitaci po endoprotéze kolenního kloubu. Je na patře s dopomocí, využívá tak péče našich sanitářů. Zdravotní personál i sanitáři jsou toho názoru, že by paní ještě ledasco svedla, ale jí že už se prostě nechce.
Cvičení často bojkotuje s tím, že ji pak ta operovaná noha bolí. Sestřičky vyhání, že dneska cvičit rozhodně nebude, že to pak trvá než se ta bolest v noze zase uklidní, a že to ona nemá zapotřebí. Při vizitě pak paní primářce tvrdí, jak cvičí ráda. Já si ale myslím, že ona tomu, že cvičí ráda, skutečně věří.
Každý jsme jiný, každý jsme něčím specifický. Někdo má i v 80 letech takový ten motor, který ho stále žene dopředu a nedovolí mu snížit laťku. Tito lidé pak chtějí zůstat i nadále soběstační a dělají pro to maximum. Někdo se lituje a vzdá to a někdo to vzdá, ale zůstává v nadhledu, což je případ téhle paní. Nelituje se, ale ani si nečiní násilí. Však je jí 80 let. Každý jsme prostě jiný.
Když za ní přijdu já, je vždy velmi milá. Já po ní nechci žádnou fyzickou aktivitu, přicházím si s ní popovídat, a to má skutečně ráda. Je knihomolka a na její mluvě je to hodně znát. Používá takové vzletné obraty a hezky se to poslouchá, když něco vypravuje. Mluví dobře česky, ale v její řeči je takový náznak čehosi, co prozrazuje, že není rodilá mluvčí. Některá slova zapomíná skloňovat a navíc jim dává zvláštní přízvuk. Polštinu jsem v tom nehledala, to spíš ruštinu. Její mluvě to ale více přidává na kouzlu než ubírá, a mě konkrétně to tedy fascinuje.
V kombinaci s jejím vzhledem dámy s pronikavě modrýma očima a svéráznou povahou dotváří tato specifická mluva její půvabnou a jedinečnou osobnost. Je prostě roztomilá. Představuji si ji jako nějakou zchudlou šlechtičnu vybraného vzdělání a vznešených mravů, která ke stáru krášlí a okouzluje svět svým nadhledem a humorem.
Dnes se však vybarvila. Žádná šlechtična vznešených mravů! Divoška je to! ;-) Spřízněná divoška. :-) Řešily jsme spolu, co s ní bude dál. Doma je sama, má do bytu mnoho schodů, a tady u nás se jeví, že se o sebe sama nepostará. Dohodly jsme se tedy spolu, že pro ni ještě zkusím zajistit lůžko následné péče.
Pak už jsme si zase povídaly jen neformálně a ona najednou zajásala ukazujíc na mé tričko: "Jééé, to máte krásný!" Přemýšlela jsem, co má na mysli. Náhrdelník žádný nemám. Moje obyčejné jindy zářivě bílé tričko, které je součástí "uniformy", jež v práci nosím, dnes už není tak zářivé, protože ho mám ušmudlané nejspíš od toneru z tiskárny, ale to ji asi tak nenadchlo. Jedině, že by ji upoutalo, že ty čmouhy od toneru mám zrovna na prsou, což by mohlo v ledaskom vzbuzovat pozornost či různé fantazie. No, byla jsem zvědavá na to, co je na mě tak krásný, tak jsem se jí zeptala.
"Vy nemáte podprsenku!" vyhrkla s veselýma očima a pusou od ucha k uchu. Začala jsem se smát. "No, to nemám. To je pravda. Já ji nenosím, ale kdybyste věděla, co tady kvůli tomu zkusím!" postěžovala jsem si jí s úsměvem na tváři, protože jsem v ní vycítila spřízněnou duši. "A proč? Vždyť to máte tak krásný." podivovala se. "Já nevím. Možná mě podezírají z nějakých nekalých úmyslů, co já vím, ale ty já nemám. Jen je to kus oblečení, které na sobě prostě nesnesu." zkonstatovala jsem a vyprávěla jsem jí, jaké jsem mívala patálie s podprsenkami dříve, když jsem ještě žila v bludu, že žena by měla nosit podprsenku. "Chtějí svobodu ta vaše prsa, to je jasný." okomentovala to babinka znalecky a s pochopením a vystihla to naprosto přesně. Má nadhled. Sice moc nechodí, ale o to více toho vidí. A tak je to na tom světě hezky zařízené. Někdo se sice může servat, ale pro samé aktivity zase nevidí, co by třeba viděl, kdyby si dovolil zpomalit. ;-) Všechno má své.
"To je jen bledá závist, sestřičko. To si vůbec neberte tohle do hlavy a nenechte se hloupými a závistivými odradit. Vadí to hlavně těm, co nejsou krásní jako vy. Já jsem za mlada takhle potkala jednoho už postaršího zchudlého šlechtice, kterému sebrali majetek, ale noblesu tu stále měl, tu si vzít nedal, a ten mi tehdy řekl: "Ramena dozadu a hrudník vystrč. Vždyť je to tvá chlouba." Tak jsem si na to od té doby myslela a opravdu jsem tak chodila. To je úplně jiný pocit. Vy tak taky choďte a na nikoho nehleďte. Vždyť to máte tak krásný." opakovala a stále při tom ta moje prsa doslova hypnotizovala. Ani bych se snad nedivila, kdyby mi vyživená tou její chválou a silou jejího obdivného pohledu ta moje prsa povyrostla. ;-)
"Jste moc milá, ale už dost chvály nebo se ještě začnu červenat." smála jsem se a smála jsem se ještě hodnou chvíli poté, co jsem odešla z jejího pokoje.
