Kdyby si lidé uvědomovali, kolik toho na sebe prozrazují, když hodnotí druhé, možná by byli ve svých projevech umírněnější. Dle indiánského přísloví je slepý ten, kdo nevidí svět jiných a němý ten, kdo neumí říct nic příjemného.
My lidé už to tak prostě máme, že všechno máme tendenci hodnotit. Upoutá-li něco naši pozornost, pak nám to zpravidla přijde buď ohromné a nebo naopak zkritizování hodné. Vynášíme pak soudy o věcech i o lidech, o kterých nic nevíme a všechno jsou to jen naše domněnky, které nevypovídají zhola nic o předmětu našich hodnocení, za to velmi mnoho o nás samotných. Možná kdyby si to lidé uvědomovali, kolik toho na sebe prozrazují, když hodnotí druhé, byli by ve svých projevech mnohem umírněnější.
Vidět druhého člověka znamená vnímat ho s porozuměním, což není o tom, že musíme přesně do detailu chápat to, proč se chová, tak jak se chová, ale že rozumíme tomu, že každý jsme se sem narodili s nějakou genetickou výbavou, do nějakého prostředí, ve kterém jsme si cosi prožili a to nás dovedlo až sem na toto místo do tohoto času, kde plníme své současné role. A tou rolí s trochou nadsázky může být třeba to, že máme svým chováním přivádět sousedy k šílenství, čímž jim dáváme možnost dojít bohorovné vyrovnanosti. ;-)
Každý se nějakým způsobem realizujeme, každý máme ke způsobu naší seberealizace nějaký ať už vědomý či nevědomý důvod, každý zde sehráváme nějakou roli a všichni způsobem své seberealizace nejspíš vyvoláváme ve druhých lidech nějaké dojmy pozitivní nebo negativní.
To, že ve mně druhý člověk vyvolal nějaký dojem, ale vůbec nemusí vypovídat o tom, jaký ten člověk je, ale rozhodně to svědčí o tom, jaká jsem já. Respektive já druhého člověka nezměním ani na to nemám právo, tudíž nemá smysl řešit jeho, ale mám se zabývat tím, kdo jsem já, jak hodnotné je moje chování. On jen ve mně zabrnkal na nějaké struny, čímž ve mně spustil nějaké emoce, a já pokud se chci zachovat správně, se mám ztišit, jít do sebe a ty emoce si zpracovat. Proč? Protože to je jediná cesta, jak jednou dosáhnout klidu a vyrovnanosti. To je jediný způsob, jak vybrousit své chování, protože pod vlivem emocí zpravidla všichni reagujeme jinak než bychom reagovali, kdybychom byli v klidu.
Většina lidí to ale nedělá. Většina lidí, když začne cítit emoce, namísto toho, aby si je v tichosti zpracovala, začne tropit hlasitý humbuk a ukazovat na lidi a hodnotit je a moralizovat. Nevidí, že ten, kdo je pobouřil, jim dává skvělou příležitost zapracovat na sobě samých. Jsou tedy slepí a slepí zůstanou, neboť neumějí využít potenciál lekcí, které jim život přináší jako příležitost ke svému růstu. Nejspíš navždy zůstanou po kolena v bahně svých vlastních předsudků, domněnek a soudů.
Omezuje-li se člověk ve svých sděleních pouze na hodnocení, jako by byl němý, neboť hodnocení není nic než zrcadlo duše toho, jenž hodnotí. Přináší potravu jen těm, kteří jsou naladění na stejnou hodnotící notu společně si na něco zanadávat, na někom si smlsnout. Svůj smysl to ale samozřejmě má, neboť nám ostatním to dává příležitost nad tyto projevy se povznést, zpracovat si tu hořkou pachuť, kterou můžeme díky těmto projevům pocítit, a posunout se zase o kousek dál až tam, kde už s námi tyto výlevy nepohnou. ;-)
Takže i všem kritikům, škarohlídům a moralistům se patří poděkovat, neboť nám dávají příležitost denně posilovat svého ducha a získávat nadhled. Mnozí z nich mají těžký život. Zkuste se na okamžik podívat na svět jejich očima a porozumíte, že jejich role není ale vůbec lehká.
Tedy vy, jenž se denně potýkáte s nepřizpůsobivostí, hloupostí, netolerancí a špatností světa, vězte, že vás vidíme, rozumíme tomu, že je těžké, co prožíváte, a děkujeme vám.
