Uzavřela jsem smlouvu s ďáblem

"A co vy? Vy jste s čertem smlouvu podepsala?" vykřikla paní Irenka div, že se nepokřižovala. A v podstatě měla pravdu. Ano, uzavřela jsem smlouvu s ďáblem.

Druhý den jsem opět přišla ke spřízněné pacientce divošce, říkejme jí třeba paní Irenka, která předchozí den jásala nad tím, že nemám podprsenku. O tom byl minulý blog. Teď jsem jí přišla oznámit, že se mi pro ni podařilo v nemocnici v místě jejího bydliště sehnat lůžko následné péče. Když jsme vyřídily potřebné formality, sdělila jsem jí, že příští týden mám dovolenou, ale příležitost se rozloučit ještě budeme mít, neboť překládat ji budeme až v následujícím týdnu.

Paní Irenka se mě ptala, kam jedu na dovolenou. Odpověděla jsem jí, že na dovolené v zahraničí už jsme s dcerou byly, takže teď už budeme doma. Nemáme společné záliby. Zatímco dcera vydrží hodiny a hodiny v obchodním centru, pro mě jsou to muka. Pro dceru je zase nepředstavitelné jít na túru nebo jet na výlet na kole. Aktuálně ji vlastně nezajímá nic jiného než rap a svůj čas nejraději tráví s kamarády. Budeme to tedy střídat, jeden den strávíme tak, aby dcera byla spokojená, a další den si udělám já program podle svých představ. Lépe se nám to vymyslet nepodařilo.

"A kolik je vaší dceři?" zeptala se mě. "Na konci prázdnin jí bude 14 let." povzdychla jsem si. "Cože? Vy máte tak starou dceru?" vykulila na mě své blankytně modré oči. "Ne, já mám tak mladou dceru." opravila jsem ji. "Měla jsem ji poměrně pozdě. Bylo mi už 32 let, když se narodila." Paní Irenka na mě vykulila oči podruhé. Zdálo se, že se to snaží spočítat, ale buď se nedopočítala a nebo pro ni výsledek byl těžko uvěřitelný.

"Kolik vám tedy je?" zeptala se mě trochu přiškrceným hlasem poté, co vzdala počítání, a zdálo se, že si vlastně vůbec není jistá tím, že chce slyšet odpověď. "Je mi 46 let." usmála jsem se na ni. Vykulila na mě oči potřetí. "A co vy?! Vy jste s čertem smlouvu podepsala?!" vykřikla div, že se nepokřižovala. Začala jsem se smát. "Myslela jste si, že jsem mnohem mladší, že?" Chvíli jí trvalo než se probrala z šoku a pak mi řekla, že si myslela, že to není dlouho, co mám za sebou pubertu. "Vždyť vypadáte jak holčička čerstvě po škole." řekla mi a kroutila hlavou. "Jak můžete takhle vypadat, když jste tak ......" odmlčela se. "Stará jste chtěla říct?" dořekla jsem to za ni. "Ano, je vám už dost." řekla a přeměřovala si mě od hlavy až k patě. 

V podvečer jsem se šla projít. U lesa byl na zemi kmen stromu. Napadlo mě, že si tam sednu a budu chvíli nasávat atmosféru. Neseděla jsem tam dlouho, a najednou kde se vzala tu se vzala černá kočka. Propichovala mě pohledem, jako by se mi dívala přímo do duše a potom hop vyskočila mi na klín. Měla jsem holé nohy. Cítila jsem, jak do mě bolestivě zatíná své ostré drápky. "Tak tohle by nešlo, bolí to." Vzala jsem kočku a vrátila ji na zem. Nenechala se ale odradit a vyskočila zpět. Prostě se rozhodla, že se chce utábořit u mě na klíně. "Copak ty jsi za svéhlavé stvoření?" promlouvala jsem k ní v duchu.

Tomu místu, kde jsem se usadila k relaxaci, se říká Čertův mlýn. Je tam stavení, teď jsou tam ustájení koně. Těžko říct, co tam bylo dřív. "A nejsi ty čert?" napadlo mě a v tu chvíli jsem si vzpomněla na paní Irenku. Chvíli jsem zůstala v tichu, ale kočičí drápky zaťaté do kůže mi nedovolily toulat se po krajinách mé mysli a duše a přísně mě držely tady a teď. Cítila jsem se nekomfortně, a tak jsem kočku setřepala a zvedla jsem se, že raději půjdu dál. Nějakou dobu se mě držela, ale nakonec si to přece jen rozmyslela a šla si svojí cestou.

Nicméně mi přinesla téma. Připomněla mi paní Irenku a její zděšení, když zjistila, kolik mi je let. Opodál jsem si sedla do trávy, zaposlouchala se do zvuků přírody a omámená vůní letní louky jsem se najednou propadla v čase daleko do minulosti. A tak jsem tam kousek od Čertova mlýna uviděla ten okamžik, kdy jsem tu smlouvu s ďáblem opravdu uzavřela.

Podepsala jsem ji tehdy před mnoha lety, kdy mě celý svět srazil k zemi, a já se rozhodla, že všem ukážu, jak jsem dobrá. Bylo mi zhruba tolik, kolik je teď mé dceři. Myslela jsem si o sobě, že nejsem dost chytrá, šikovná, talentovaná ani hezká. Připadala jsem si nezajímavá, neviditelná, zbytečná a rozhodla jsem se to změnit. Tehdy jsem přestala vnímat samu sebe a ptát se, co bych skutečně chtěla. Začala jsem se měnit k obrazu světa, aby mě uviděl a uznal. Postavila jsem se nad sebe s bičem a začala jsem dřít. Nastoupila jsem cestu ega. Ďábel řekl, vybičuješ se k obdivuhodným výkonům, svět tě bude uznávat a chválit, ale dáš mi za to svoji duši. A tak se stalo.