Úrazy mozku a jiné dary

Život nám musí občas něco vzít, abychom si dokázali vážit toho, co máme. No, nakonec všichni přijdeme i o ten život. Kdyby tomu tak nebylo, zřejmě bychom ve své malosti neměli vůbec žádnou naději na to poznat smysl naší existence.

Aktuálně u nás leží celkem dost lidí, co si přivodili úraz mozku, a jedno mají společné. Jsou to totální dříči. Když jsem se jich ptala nebo jim blízkých lidí na jejich život před úrazem, tak jsou to lidé, kteří jedou pecky buď pracovně nebo jsou to velcí sportovci a nebo obojí.

Máme tady aktuálně třeba muže středního věku, který je vyznavačem extrémních sportů, dokonce drží i nějaký rychlostní rekord ve sjezdu na lyžích. Paradox je, že při těch jeho bláznivinách se mu nikdy nic vážného nestalo. Úraz mozku si přivodil tak, že spadl ze žebříku, když ořezával větve ze stromu. Bude mít nejspíš trvalé následky, což jak vypadá, budou mít v nějaké míře všichni, kteří jsou u nás aktuálně hospitalizovaní po úraze hlavy.

On se na svoji situaci zlobí. Chce zpátky to, co měl. A je to pochopitelné. Znovu dře a dře, aby toho dosáhnul, což mu nelze vytknout, ale chybí tam pokora. U úrazu mozku je však těžké říct, do jaké míry má poškození vliv na osobnost člověka a jeho chování. U vysokého procenta lidí kromě postižení pohybového aparátu se poškození mozku projevuje i změněnou osobností.

Máme tu také paní 72 let. Sportovkyně. Do úrazu horolezkyně. Každý den se věnovala nějaké sportovní aktivitě. Běhu, jízdě na lyžích nebo na kole. Loni z nezjištěného důvodu v plné rychlosti na kole při jízdě z kopce narazila hlavou do vrat garáže. Nepamatuje si, co se stalo. Jednou z eventualit je, že mohla mít mozkovou příhodu a vlivem toho ztratit kontrolu, ale nelze to prokázat.

Jak si tak spolu občas povídáme, tak včera, když jsem se jí ptala, jak se má, mi řekla. "Ano, už se mám dobře. Už jsem to přijala, že jsem takhle dopadla a raduji se z toho, že se to lepší. On člověk bere všechno jako samozřejmost, dokud se nestane něco takového. Mohla jsem všechno a určitě jsem si toho dostatečně neuměla vážit. Teď to vím. Přála bych si, aby se to vrátilo, ale asi už to nebude možné. Jsem ale moc vděčná i za to, že je to takhle, a že stále vidím pokroky. Jde to sice velmi pomalu, člověk by to pořád chtěl rychleji, ale vidím, že to jde a to je pro mě nejdůležitější."

Notovaly jsme si. Ano, jsou to moudrá slova, a teoreticky mnoho z nás by na toto téma, že život je dar, mohlo vzletnými slovy napsat slohovou práci. Ale stále je to jen teorie, stále jsou to jen hezká slova. Většina lidí to ví nebo to alespoň podvědomě tuší, ale nežijeme podle toho. Náš život by vypadal úplně jinak, kdybychom tak žili.

Když jsem se s paní Jarkou rozloučila celá rozjařená, jak jsme si spolu pěkně popovídaly, udeřilo to jako blesk z čistého nebe, ta otázka mířená přímo do mého vědomí. 

A opravdu si plně uvědomuješ, co máš a co můžeš a oceňuješ to tak, jak by si to zasloužilo?! Skutečně si vážíš všeho ve svém životě a nic nebereš jako samozřejmost?! Každý den se probouzíš s vděčností za život a děkuješ za nové ráno, za vzduch, který můžeš dýchat a vodu, kterou můžeš pít? Za to, že nejen chodíš, ale můžeš třeba běhat i se stavět na hlavu, když chceš. Za to, že se můžeš každý den smát se svojí dcerou a mluvit se svými rodiči. Opravdu si to plně uvědomuješ? A skutečně jsi vděčná za každý den, za každé setkání, za každý prožitek, za vše co máš?

Tddndn. Ano, uvědomuji a v tom uvědomění jsem vděčná, ale pořád ještě občas zapomínám.

A takto neustále umíráme, abychom se znovu zrodili s hlubším uvědoměním a novým pohledem na život a na svět a hlavně se změněným přístupem, a k tomu nás vede život, necháme-li se vést. I já jsem včera díky paní Jarce znovu zemřela a dnes se znovu narodila s novou nadějí, že jednou posvátnost života ve mně nadobro zvítězí.