Tohle je pár střípků ze života tří babiček, se kterými jsem měla tu čest si v poslední době povídat. Je to pro mě něco jako dotknout se drahokamu z královské koruny. Vzácný okamžik, který zanechá otisk v srdci. Cítím se poctěna.
První dáma: Štíhlá paní s pichlavýma temně modrýma očima, kterýma si každého zkoumavě měřila. Držela si odstup. V mluvě byla strohá. Zařazena do škatulky "nesnesitelná". Nesnesitelná ale nebyla, spíš zvyklá pálit od boku. Nebyla zlá, jen nebyla zvyklá nic přikrášlovat. "Nemám ráda obvazy, protézu a berle. Obtěžují mě. Lezou mi na nervy. Tlačí mě. Berou mi svobodu. Necítím se s nimi volná." řekla mi. "Nevím, proč to takhle mám, ale prostě to tak cítím." Tak moc jsem jí rozuměla a obávám se, že jednou to budu mít stejně. Neviděla jsem ji jako nesnesitelnou, spíš mi přišla svá, taková hrdá. Jako by jí věk zase až tak moc neubral na živelnosti. Představovala jsem si jako mladou a ani mi to nečinilo potíž. Stále jí zůstala jiskra v oku, která prozrazovala, že v mládí to byla divoká kráska. Přikládám pár střípků z jejího života.
"Víte, naši se rozvedli. Oba si našli nového partnera. Tátova nová žena byla dobrá, našla jsem v ní druhou mámu, ale moje máma, která ten rozvod chtěla, ta si nepomohla. S novým přítelem se dost hádali. Bydleli jsme u něj v domě, měl syna, lezl mi do postele. Bylo mi jen 14. Bála jsem se to říct. Nechtěla jsem mámě zkazit vztah, už tak měla dost problémů. Stejně to ale dobře nedopadlo. Obvinili ji, že jim něco ukradla a vyhodili nás. Nakonec ale oni vzali mámě peněženku se vším, co v ní měla. Od 14ti do 18ti jsem chodila s klukem. Studoval ale střední školu a domů jezdil jen na prázdniny. Po maturitě mi oznámil, že jde na vysokou, tak jsem se s ním rozešla. Abych na něj čekala dalších 5 let, na to jsem se mohla vykašlat. No a pak zakrátko, když jsem šla v noci z brigády jsem potkala mužskýho. Byl opilej. Motal se, mžoural na mě, ukazoval a říkal: "Támhle jde můj miláček." Za pár týdnů jsem si ho vzala. Vyhrožoval, že když si ho nevezmu, oběsí se. Nechtěla jsem, aby se zabil. Zamilovala jsem se do jeho vlasů. Měl krásný tmavý vlasy. Měli jsme svatbu ve čtyřech. Jen my a naši svědkové. O svatební noci mě poprvé zmlátil. Byl opilý a vadilo mu, že svědek prohlásil, že bych se mu taky líbila. Copak já jsem za to mohla? Já jsem nic neudělala. Nebyl to s ním lehkej život, no. Hodně pil. Měli jsme doma takovou Itálii. Ale pracovitej to on byl. A děti měl rád a ději jeho. Tak jsem od něj neodešla. Už jsme spolu 60 let."
Druhá dáma: Stará paní se zasmušilým někdy až nevraživým výrazem ve tváři. Zařazena do škatulky "protivná". Živě se jí vracejí vzpomínky na doby, které pro ni nebyly lehké. "Sestřičko, já jsem podřadná. Jsem jen obyčejná žena. Celý život jsem pracovala jako dělnice. Neměla jsem hodnýho muže. Pil a chodil za ženskýma. Děti jsem si vychovala sama. On nebyl doma. Přicházel domů v jednu ráno. Dělal rámus a vzal si vždycky, co chtěl. Mě se neptal. Jen první dítě bylo z lásky, další dvě už ne. Udělal děti, ale nestaral se o ně. To já jsem si je vypiplala. Mám hodný děti, ale to není jeho zásluha. On se nestaral. Už tady není, zemřel, ale já mám z něho pořád nervy na dranc. Nemůžu mu to odpustit, čím se provinil. A tady se necítím dobře. Všude je tu kolem mě tolik mužů. (pozn. měla na mysli muže na pozici sanitářů) a mně je to tak nepříjemný, nemůžu to snést." Tíha prožitků, které si nese životem, je zřejmá. Je nepochopitelné, když je na někoho z nás protivná? Kéž bych uměla říct něco, co by jí přineslo trvalejší úlevu než na těch pár prchavých okamžiků, co spolu sedíme na její posteli a povídáme si.
Třetí dáma: Roztomilá paní s moderně střiženými vlasy a upravenými červeně nalakovanými nehty. Zařazena do škatulky "ubrečená". "Bojím se, sestřičko. Zůstala jsem sama a nevím, co se mnou teď bude. Manžel mi zemřel a děti jsme neměli. Třicet let jsme žili v Americe. Pak přišel důchod. Kdybychom měli děti, nikdo by nás sem zpět nedostal, ale takhle jsme se rozhodli, že se na stáří vrátíme sem. Na Ameriku ale nejde zapomenout, sestřičko. Těžce jsme tam pracovali, ale zase jsme viděli kus světa. Všechny národní parky jsme prošli několikrát. Ameriku křížem krážem jsme projeli. A takový dojemný věci jsme tam zažili. Byli jsme na Pearl Harbor. Víte, co se tam stalo 7. prosince 1941? Japonci na nás zaútočili a 1200 mladých životů tam skončilo. A Američani tam jezdí a každý vzdává hold svým způsobem. Někdo se pokloní, někdo pošle vzduchem polibek a zašeptá: "Děkujeme, kluci." Je to dojemný. Tolik mladých životů tam skončilo a mezi nimi i Češi. Je tam pomník a na něm pár typicky českých jmen. Války by neměly být, sestřičko. Jako tahle teď na Ukrajině. Kdy to skončí? A umírají obyčejný nevinný lidi. Tohle je zlá doba. A já jsem tu zůstala sama. Muž mi zemřel. Děti jsme neměli. Bojím se, co teď se mnou bude. Lidi jsou tu zlý. Záviděj peníze, ale my jsme si je vydělali tvrdou prací. Proč to je? Proč jsou lidi na sebe tak zlý? A já jsem už stará. Živě se mi vrací staré vzpomínky, ale tak živě jako bych to prožívala dnes. Vidím a slyším svého dědečka, sedím mu na klíně a on mi vypráví pověst o Horymírovi. Doslovně si ji pamatuji. Můžu vám ji říct, sestřičko? Je to tak zvláštní. Cítím, jak mě všechno opouští. Síla, cit, zrak i chutě. Nemám už vůbec chuť k jídlu. A ty bolesti, kdyby nebyly. To stáří není lehký, sestřičko." Hladila jsem jí po ruce a vyprávěla ji o svém dědečkovi. On byl důvodem, proč jsem se rozhodla, že chci lidem pomáhat nést tíhu stáří. Jeho slova nikdy nezapomenu, když jsem ho takhle držela za ruku a on mi říkal: "Joo, holčičko, stáří není pro sraby."
Mám ta slova stále na paměti a skoro každý den vidím, že je to pravda. Tak mějme pochopení a soucit. Co my víme, jak tíhu stáří poneseme my.
