Uvěřili jsme, že svět je nějaký a my jsme nějací, a tím jsme si vykolíkovali prostor, ve kterém se můžeme pohybovat. Dál ani ťuk. Nepustí nás to. Nikdo nás nemusí zavírat do ohrady, všichni jsme si své vězení vystavěli sami.
Při jednom ze svých propadů, kdy jsem bloudila tmou svých vlastních úzkostí a hledala odpovědi na své otázky, jsem uviděla, jak se to stane, že z dítěte, které je samo ze sebe nadšené, vyrosteme v nespokojené dospělé, kteří pak vlastně celý svůj život zasvětí tomu, že bojují s vlastními větrnými mlýny.
Malé děti si dělají věci po svém. Z čehokoliv, co vytvoří, jsou nadšené. Mají radost z toho, co se jim povede. Mají radost sami ze sebe. To trvá, dokud jim do toho nezačne mluvit svět. Nejdřív rodiče, potom paní učitelky ve školce, následně paní učitelky ve škole a všichni další, kdo mají pocit, že vědí, jak by měl vypadat ideální výsledek a jaké normy by měl člověk naplňovat, aby jej společnost uznala přinejmenším za plnohodnotného.
A tak se postupně radost z procesu tvoření i ze života samotného vytrácí. Pohltí ji lidské normy, což je z pohledu dětí nuda, a mají recht. Děti postupně objevují, co od nich svět očekává a dle svého individuálního nastavení na tato očekávání reagují a volí si svoji cestu životem. Někdo prahne po uznání a zvolí si cestu naplňování očekávání druhých, někdo je rebel a volí některou z opačných strategií. Cest je nekonečně mnoho.
Svět, namísto toho aby dítě podporoval v jeho Jedinečnosti, začne jej tlačit do norem, a začne ty malé jedinečné bytůstky podle šablon formovat k obrazu svému, a tak se stane, že se v sobě ztratíme. Ten tenoučký hlásek našich tužeb, který jsme jako děti slyšely tak jasně, se najednou ztratí v záplavě hlasů, které se překřikují jeden přes druhý a říkají nám, jací bychom měli být a jací naopak ne a co bychom měli dělat a co určitě ne. A v tom chaosu vnějších a vnitřních hlasů si ještě my sami na sebe začneme utvářet názor a zhmotňovat dokonalou iluzi nás samých.
Uvěřili jsme, že svět je nějaký a my jsme nějací, a tím jsme si vykolíkovali prostor, ve kterém se můžeme pohybovat. Dál ani ťuk. Nepustí nás to. Nikdo nás nemusí zavírat do ohrady, všichni jsme si své vězení vystavěli sami. Je to opravdu dokonalé.
V první řadě je důležité si uvědomit, že není na koho se zlobit ani koho vinit. Ať se nám to líbí nebo ne, je to naše cesta a vždy byla. Do něčeho jsme se narodili s nějakým nastavením, což naši cestu předurčilo. Stejně jako nás vytvaroval příběh, který jsme si doteď odžili. Je dobré přijmout to jako fakt. Je to minulost a tu nelze změnit. Ovlivnit můžeme pouze přítomnost. Zůstaneme-li připoutaní ke svým minulým zážitkům tím, že je vnímáme jako příkoří, které se nám stalo, nebo hněváme-li se na někoho a viníme-li jej z prožitého utrpení, jako bychom sami sebe odsoudili k tomu zůstat zakletí v minulosti, čímž si opět před sebe stavíme zeď, za kterou nás to nepustí.
K čemukoliv se poutáme, stává se to naším limitem. Všechny naše závislosti, zášť, křivdy, všechny naše rádo by „jistoty“, všechna naše přesvědčení o světě a především o nás samých jsou jako železná pouta, která jsme si dobrovolně nasadili a ve kterých setrváváme většina z nás absolutně nevědomě, jen je cítíme a chtěli bychom se jich zbavit, ale zpravidla vůbec netušíme jak, a tak rozpoutáme boj s větrnými mlýny. Čím více však usilujeme o to, abychom se svých pout zbavili, tím těsněji nás začnou obepínat. S každým přesvědčením jako bychom zavřeli dveře před jakoukoliv jinou alternativou, a může být tisíckrát lepší, k nám se nedostane, neboť my jsme uzavření v našich přesvědčeních, naše dveře jsou zavřené.
Pravdu i svobodu máme všichni přímo před nosem. Není třeba ji hledat, je tady všude kolem nás. Není třeba o ni usilovat, je nám stále plně k dispozici, máme k ní neomezený přístup v každém okamžiku, dělí nás od ní jen hustá mlha našich přesvědčení/myšlenek.
