Prý jsme poslední generace. A co?

Život je hra a je na každém z nás, jak ji budeme hrát. Chceme jistoty? O.K. Pak nám nezbývá nic moc jiného než donekonečna hrát tu hru na volby. A nebo se na to můžeme vykašlat. Nějak to dopadne. Živí z toho nevyvázne nikdo z nás.

Všechno v životě je pomíjivé. Stejně jako skončil čas našeho bezstarostného dětství, skončilo i mládí. Můžeme se snažit zahladit stopy stárnutí drahými kosmetickými přípravky či plastickými operacemi, ale vlastně tím neděláme nic jiného než že klademe odpor přirozenosti. Lpíme na něčem, co stejně nemáme šanci trvale udržet. Prostě stárneme a co? A čím by bylo mládí, kdybychom ho měli napořád? 

Stejně jako skončilo naše dětství a mládí, tak jednou, už brzy, skončí i náš život. Může to být za 50 let, ale taky už zítra a nebo třeba dnes. I život se snažíme prodloužit. Bojíme se smrti. Třeseme se strachy o své životy. Proč? Proč tak lpíme na životech, když jen hrstka z nás, žije svůj život opravdu naplno? Většina lidí na život nadává, ale téměř všichni na životech lpí. Ptám se proč? Vážně žijeme tak skvělé životy, že tu chceme být donekonečna? A opravdu je čeho se bát? A čím by byl život, kdybychom byli nesmrtelní?

Svět se mění, i to je přirozené. Všechno se mění. Hodnotíme to jako změny k horšímu. Soudíme mladou generaci, ale kdo jsme, abychom byli schopní posoudit, jestli ty změny jsou opravdu k horšímu? Co my víme o budoucnosti? Oni jsou budoucnost. Méně čtou, mají nižší IQ, ale jsou mnohem svobodnější než jsme my kdy byli. Nemůžeme tomu rozumět. Jsme příliš malí, abychom dohlédli tam, kam spěje svět. Třeba nám v rozletu brání právě to přebujelé IQ, co my víme. ;-) Potřebujeme být sečtělí a mít vysoké IQ, abychom dokázali naplno prožít svůj život? Nepotřebujeme. Na sečtělosti a vysokém IQ trvá ego. Lidskost tví v něčem úplně jiném!

A já se ptám, čím je život člověka svázaného normami, které si nastavila společnost, hodnotnější než život mladého svobodomyslného blázna, který se rozhodl zažít život ve své nejsyrovější podobě? Kašle na jistoty, které slibuje stát, a jde tam, kam ho to táhne. Nepočítá rány, které dostane, a neptá se, kdo ho zajistí, až mládí skončí. Dost možná se důchodového věku ani nedožije, ale prožije svůj život plněji než většina lidí, kteří strávili život jako posluhovači systému, protože chtěli mít jistotu. 

Jasně, jako společnost jsme si domluvili způsob, jak tady spolu budeme fungovat, jenže trochu se to zvrtlo. Je jen pár mocných, kteří hýbou celým světem a to, že si tady budeme na ně donekonečna ukazovat prstem a volat po změnách, nás fakt nespasí, když budeme pořád sedět doma ustrašeně za pecí a bát se, že zemřeme na nějakou strašnou chorobu nebo umrzneme, protože nebudeme mít na energie či zemřeme hlady nebo ve válce či rukou nějakého zvrhlého barbara, kterého jsme si pustili do země. 

Lidi, jednou všichni zemřeme. Není to žádná trága. Tragédii si z toho jen děláme jako ze všeho. A protože všechno vidíme tak tragicky, tak nás ti nahoře mají v hrsti, protože je strašně lehké nás vyděsit a pak si s námi hrát jako kočka s myší. 

Přitom by stačilo chovat se jako lidi. Kdybychom se totiž chovali jako lidi, tak bychom drželi jeden druhého navzájem. Nepotřebovali bychom ty jejich "jistoty". A že se občas stane nějaké "zlo"? Ono je otázkou, co je zlo. Věřím, že vše se děje pro naše dobro a v rámci zachování jakési rovnováhy. Jen my jsme zatím nedorostli takových výšek, abychom dohlédli tak daleko, a s porozuměním to dokázali pokorně přijmout jako prostou součást života.

No, ale samozřejmě to můžeme dál hrát i takhle, jak jsme byli doteď zvyklí. Dožadovat se jistot po někom, kdo je neustále slibuje, ale stejně nám je nikdy nedá, protože žádné jistoty tady ani nejsou, chápete, a tudíž kdo je slibuje, tak je lhář už z principu. 

Však je to jedno, lidi. Hrajme to, jak umíme. Jedno je jisté, že živí odtud stejně nevyvázneme. Důležité je se z toho tady nepo.....