Přátelství z důchoďáku (IV.)

A tak se z nás stávají přítelkyně. Ona mě učí, o čem je stáří, a já jí snad přináším trochu léčivého světla do těch stářím zšedlých a bolestí protkaných dní.

Když jsem přijela za paní Soňou podruhé, měla po kontrole. Její zlomená ruka se příliš nehojí, ale lékaři s tím nic dělat nebudou. Pouze to hlídají, aby se to někam nezvrtlo, ale jinak to nechávají na tělu, ať činí, co umí a co v tomto věku ještě zmůže. 

Ke kávě jsme si daly chlebíček, který si paní Soňa přála, ať přivezu. Počasí bylo příjemné, a tak jsem nám zase vynesla židle na balkón, tam se nám dobře sedí a povídá. Když jsem v kuchyni vařila kávu, došlo mi, že paní Soňa se nejspíš přemáhá, aby přede mnou nedávala tolik najevo bolest. V okamžiku, kdy si myslela, že ji nevidím, jsem si přes okno všimla, jak se na židli zbortila do předklonu zdravou rukou zapřená o stehna, oči zavřené a obličej pokroucený bolestí.

"Nechcete si raději lehnout, paní Soňo?" přistoupila jsem k ní a vzala ji za ruku. "To je dobrý," procitla a v očích měla výraz, jako by sem právě přišla z jiného světa a byla velmi překvapená, kde že se to ocitla a kdo že se to nad ní sklání. "Máte bolesti, že?" podívala jsem se jí zkoumavě do očí ve snaze vyčíst z nich pravdivou odpověď. Hladila jsem ji při tom po ruce s jediným přáním alespoň trochu tu bolest naředit, kéž by se to dalo vlídností a soucitem.

"Je to těžký." řekla mi. "Jsem už přestárlá. Už bych tu neměla být. Kdybych ještě něco mohla, ale já teď nemůžu nic. Nechodím, sotva si dojdu na záchod, a tou levou rukou taky nic moc nezmůžu. Kdybych ještě něco mohla, tak by to bylo jiný, ale k čemu je takový život, jaký vedu teď?" vytáhla svoji ruku z pod té mé a opětovala mé hlazení. "Jsem ráda, že jste za mnou zase přišla." řekla mi.

"Taky vás ráda vidím, paní Soňo, a obdivuji vás, jak jste statečná a jak to všechno zvládáte." usmála jsem se na ni, a jí se zase v očích zablesklo a laškovně mě štípla do tváře. "Kdyby na světě bylo víc lidí jako jste vy," povzdechla si. "Je nás dost, paní Soňo. Jedna taková bytost sedí hned naproti mě. Jsme si v mnohém podobné, proto tu jsem. Ne, proto že by mě vás bylo líto, ale protože jste mi blízká svým přístupem k životu a pohledem na svět." V tu chvíli se naše oči setkaly a začaly jsme se zase smát.

Paní Soňa potom vzpomínala na své mládí. Jak v 18 letech onemocněla tuberkulózou a dva roky pak strávila v nemocnici. "To jsem byla taky tam u vás. Dřív to byl ústav pro léčení tuberkulózy. Léčily se tam jen ženy. Muži byli jinde." líčila mi paní Soňa svůj příběh a historii našeho ústavu. Když se uzdravila, dvakrát pak absolvovala dvouleté čekání na hocha, až se jí vrátí z vojny. První jí, poté co se vrátil, oznámil, že tatínek si jejich sňatek nepřeje, a tak se rozešli. "Přinesl mi tehdy pugét růží na tu schůzku, kde mi to oznámil. Hodila jsem ji pak ze stráně dolů." řekla hrdě paní Soňa. Pak se našli s dalším mužem, na kterého také čekala než si odkroutí vojnu. Ten, krátce po návratu z vojny než se stihli vzít, zemřel na selhání srdce.

Vyšlo to až se třetím mužem. S tím spolu nejdříve dlouho chodili. "Bylo to opravdu jen chození sem tam s pusou. Nevyhledávali jsme žádná místa, kde bychom mohli bůh ví co dělat, to ne." vyprávěla paní Soňa a v její tváři se přitom nezračilo vůbec nic. "Pak to chvíli vypadalo, že se rozejdeme, ale nakonec jsme se teda přece jen vzali, no. Bohužel, jsme nemohli mít děti. To je škoda. Bývala bych chtěla vychovat pár jemných lidí jako jste vy, dobrých, aby jim záleželo na tom, jak vypadá svět. Nebylo nám to ale dopřáno." paní Soňa trochu posmutněla a povzdechla si. Pak jako by si řekla, že už dost bylo smutnění, setřepala smutek z balkónu, posbírala střípky veselosti, které v ní zůstaly, otočila list a zeptala se mě: "A co je u vás nového?"

Než jsem šla domů, umyla jsem nádobí, natřepala jí polštář a peřinu a uložila ji do postele. Spontánně jsme se objaly. "Snad se nevidíme naposledy," řekla mi. "Snad za mnou ještě přijedete." Slíbila jsem, že se brzy ozvu a určitě se za ní zase přijedu podívat. Potom jsme se rozloučily. Na cestě k autu mě napadlo ohlédnout se na balkón, kde s paní Soňou sedáváme. Co myslíte? Paní Soňa tam stála a mávala na mě. Připomnělo mi to loučení s babičkou. Taky se za námi dívala vždy až do té doby než jsme se jí ztratili z dohledu, když jsme od ní odjížděli. 

A tak se z nás stávají přítelkyně. Je to zvláštní. Žena o dvě generace starší a přitom si tak rozumíme. Jedním pohledem je řečeno vše. Jedno objetí je nad všechna slova. Ona mě učí, o čem je stáří, a já jí snad přináším trochu léčivého světla do těch stářím zšedlých a bolestí protkaných dní.