Tma se zdála být větší než skutečně byla, protože byla podpořená mlhou, která byla hustá tak, že by se dala krájet. "To je dnes hnusně, že?" pravila moje kolegyně. Tak to je ideální čas na podzimní koktejl. Protřepat, nemíchat
Už mám takovou tu podzimní náladu. Miluju podzim. Dnes jsem vezla kolegyni do práce. Tma se zdála být větší než skutečně byla, protože byla podpořená mlhou, jež byla hustá tak, že by se dala krájet. "To je dnes hnusně, že?" pravila ta moje kolegyně. Jen jsem se usmála. "Je tma, mlha, mrholí, ...." popsala jsem, co vidím. "No, právě." řekla ona a otřásla se, jako by v tu chvíli ten nečas pronikl i k nám do auta a ona ho pocítila na vlastní kůži. Bylo mi jasné, že mé nadšení pro podzim nesdílí, a tak jsem ji ušetřila básnění o tom, jak i tohle počasí má něco do sebe a čím vším pro mě podzim je, a trochu jsem nám v autě přitopila.
V mé kanceláři byla ještě naprostá tma. Rozsvítila jsem zářivky jen na okamžik než jsem zapnula počítač a zapálila si svíčku. Pak jsem umělá světla opět zhasla. Kancelář ve světle svíčky byla najednou mnohem útulnějším prostorem. To přítmí jí velmi slušelo, jako bych si do práce přinesla kus svého obýváku. Jindy mě to k zapálení svíčky tolik nesvádí jako v tento čas a kolem vánoc. Je to prostě období svíček, čajíčků a měkoučké deky. Tu si tedy s sebou do práce nenosím, i když někdy by se hodila, když je těch těžkých osudů najednou na člověka až dost a všechno to na něj tak nějak padne. Pak by třeba pomohlo na chvíli si zalézt a obklopit se měkkou a hřejivou náručí deky než se chvilkově rozhozená mysl opět zklidní a dojde jí, že je stále vše v pořádku, a tak jak to má být.
Když si zapálím svíčku, uvařím čaj a zalezu pod deku třeba v dubnu, je to taky hezký, ale nemá to tohle stejné kouzlo. Kouzlo podzimu, dušiček, adventu, vánoc. Je to o pocitu uvnitř a ten já mívám v toto roční období takový speciální, jako by někdo ve mně zlatým klíčem odemkl dveře do mého soukromého kostela. Dveře do posvátného místa se otevřou a vše je v tom okamžiku zalito oslnivým bílým světlem. Čím hustější mlha, větší tma, vydatnější sychravo venku je, tím je světlo ve mně zářivější. Naopak když je venku krásně, svítí slunce a barevné listí diktuje světu dobrou náladu, pak moje vnitřní světlo jako by diskrétně ustupuje do pozadí, aby nechalo vyniknout i těm krásným tvářím podzimu, které nám nastavuje vnější svět a hlavně příroda. Je to taková dokonalá hra barev, světel a pocitů, které se vzájemně neruší, naopak se báječně doplňují a vytvářejí spolu dohromady uvnitř ve mně originální koktejl, který není možné namíchat jindy než právě teď. Je to velmi opojná směs, návyková, ale tím že není k dostání jindy než v tento čas, nezbývá než si na ni pak zase rok počkat. O to je vzácnější a lépe chutná. ;-)
Tak na zdraví a díky za to, že tohle můžeme zažívat.
