O ženě, pro kterou žádné dveře nejsou zamčené

Dávid měl nehodu. Je v nemocnici. Musíme se tam nějak dostat. Vymysli jak. Já to teď nejsem schopná vymyslet. Neboj se, všechno bude v pořádku, ale musíme za ním do té nemocnice. Potřebuje nás. Potřebuje cítit, že jsme tady s ním.

Už jsem byla na odchodu z práce, když mi volali ze sesterny, že je tam maminka jednoho našeho pacienta, říkejme mu třeba Dávid, a chtěla by se mnou mluvit. Zastavila jsem tedy proces převlékání do civilu a vydala jsem se tam.

Byli tam oba Dávidovi rodiče. Připomnělo mi to den, kdy k nám Dávida z nemocnice přeložili. Rodiče tam tehdy již na něj čekali. Byli tam dříve než sanita s jejich synem. Stáli tam tak trochu ztracení a v očích se jim oběma zračila velká obava o syna a mnoho otázek, které zřejmě vyvstaly v souvislosti s jeho přeložením k nám.

Tehdy jsem se jim poprvé představila, řekla jsem jim, kdo jsem a s čím se na mě mohou obracet. Bylo zřejmé, že v danou chvíli nemá smysl je zahlcovat více informacemi. Oba byli celým srdcem i duchem u Dávida, a tak jsem jim oběma jen dlouze stiskla ruku a zopakovala jim, po kom se mají ptát, když budou cokoliv potřebovat. Vyměnili jsme si pohledy, které mluvily za vše. V některých situacích nejde slovy vystihnout to, co by rádo řeklo srdce, ale oči prozradí vše. A to byl tento případ.

Dávidova rodina pochází z Maďarska a žije tady už 7 let. Rodiče sem přijeli za prací. Oba pracují pro stejného zaměstnavatele. Ten je s nimi velmi spokojený a přispěl k tomu, že se jim zde podařilo získat státní občanství. Mají tři děti, dospělého syna, který už také pracuje, Dávida, který studuje střední školu, a pak nejmladšího syna, který je žákem druhého stupně základní školy.

V průběhu Dávidova léčebného pobytu se u nás objevoval spíš otec. Byl tam snad každý den. Párkrát jsem se mu připomínala, když odcházel z návštěvy od syna, ale zpravidla mě odbyl s tím, že spěchá na vlak, a že vlak na něj nepočká. K tomu jsem dnes od manželky dostala roztomilé vysvětlení, pro které rozhodně mám pochopení. :-)

Dnes jsme se tedy s rodiči pozdravili a než jsem stihla cokoliv říct, Dávidova matka na mě svojí lámanou češtinou, která zní víc maďarsky než česky, vychrlila, že tatínek půjde za Dávidem a ona, že by potřebovala mluvit se mnou. Požádala mě, zda bychom mohly jít někam stranou. Zněla naléhavě. Ač jsem původně měla v plánu jí říct, že moje pracovní doba dnes již skončila, a domluvit se s ní na jiný den, najednou mě ani nenapadlo to zmínit, a tak nějak úplně automaticky jsem ji přes celý náš ústav vedla k sobě do kanceláře. 

Dávid je osmnáctiletý mladík. Příběh kolem něho je takový, že kluci ve škole po tělocviku blbli (boxovali) a Dávid dostal od spolužáka úder do hlavy tak nešťastným způsobem, že málem přišel o život. Dle rodičů tři měsíce ležel v nemocnici s otevřenou lebkou, neboť bylo stále nutné, aby lékaři měli zajištěnou přístupovou cestu k mozku pro případ, že by Dávidův zdravotní stav vyžadoval další zásah lékařů.

K nám se dostal po několika měsících strávených po nemocnicích jako ležící pacient s inkontinenčními pomůckami, bez jakéhokoliv výrazu ve tváři, s prázdným pohledem, téměř nemluvil, dával pouze úsečné pokyny typu jíst, pít, močit, otevřít okno. Rozuměl pouze krátkým jednoduchým sdělením, ale na otázky zpravidla nedokázal odpovědět, nemohl najít slova. Když jsem se ho třeba zeptala, jestli před úrazem dělal nějaký sport, řekl mi, že ano, ale nedokázal mi říct jaký. Prostě pro něj nenašel správný výraz. Dokázali jsme k tomu ale spolu dojít tak, že jsem popisovala detaily různých sportů a on mi říkal "ano" nebo "ne", podle toho jestli jsem popisovala ten správný sport či nikoliv.

Když jsme dnes s Dávidovou matkou dorazily ke mně do kanceláře, posadila se a informovala mě o tom, že již od lékařky dostali termín synova propuštění domů. Dávid se u nás velmi zlepšil. Na delší vzdálenosti chodí o berlích, kratší vzdálenosti je už schopen zvládnout dokonce i bez nich. Mluví. K tomu, aby se obsloužil, potřebuje instrukce, ale se slovním doprovodem už ledasco zvládne sám. Zatím stále potřebuje inkontinenční pomůcky, ale jeho stav se neustále zlepšuje, a je tedy u něj velká naděje, že se vrátí zpět do běžného života, v což se na začátku nikdo neodvážil ani doufat, nejméně ze všech lékaři.

Nicméně letos se do školy určitě ještě vrátit nezvládne a bude potřebovat, aby o něj doma někdo pečoval. Jeden z rodičů s ním tedy bude muset zůstat doma. Dozvěděla jsem se, že to bude otec. Dávid u nás bude ještě tři týdny, a tak jsme si s matkou domluvily termín, kdy spolu vyřídíme formální záležitosti. Potom mi začala vyprávět celý ten příběh a já tam seděla jako přibitá ke své židli téměř bez dechu a neschopná slov se srdcem naplněným takovou láskou, že jsem chvílemi měla pocit, že mi snad exploduje.

"Začalo to intenzivním pocitem, že se něco stalo." začala vyprávět Dávidova matka. Říkala, že byla v práci uprostřed běžného pracovního dne a najednou uvnitř ucítila zvláštní úzkost, něco jako strach o blízkého člověka, a začala přemýšlet, kde má všechny svoje blízké jako by se ujišťovala, že jsou všichni tady a že jsou v pořádku. Promítala si v mysli jednoho po druhém a říkala si, ten je v práci, ten je ve škole, a když její mysl došla k Dávidovi, zarazila se.

V tom zazvonil telefon. Na druhém konci se někdo představil, řekl jí, že volá ze školy, a ptal se, jestli mluví s matkou Dávida. "Můžu se zeptat, co teď děláte? Neřídíte auto, můžete se teď někde posadit? Jste silná? Mám pro vás špatnou zprávu o synovi." ozvalo se v telefonu. "Ano, já se můžu posadit. Jsem Dávidova matka a jsem silná. Řekněte mi, co je s Dávidem." Hlas v telefonu jí sdělil, že Dávid měl ošklivou nehodu a nyní bojuje o život. "Před 5 minutami s ním odletěl vrtulník do fakultní nemocnice, je poslední informace, kterou si z toho telefonátu pamatuji." řekla mi. "Byl to šok, ale nějak jsem uvnitř věděla, že vše bude dobré, že teď jen všichni musíme být silní, držet při sobě a projít tím." pokračovala ve vyprávění, a zatímco já jsem se cítila rozrušená a měla jsem co dělat, abych potlačila slzy, ona působila naprosto odevzdaně a klidně. 

"Víte, já jsem hodně věřící." řekla mi. "Vyslala jsem hned modlitbu, ať to Dávid zvládne, ať tu s námi zůstane, a cítila jsem, že to bude dobré, jen musíme být všichni silní a věřit. Manželovi jsem řekla, že Dávid měl nehodu a je třeba, abychom hned jeli do nemocnice. Neptej se mě teď, co se stalo. Sama toho moc nevím. Musíme se teď hlavně za ním nějak dostat. Vymysli jak. Já to teď nejsem schopná vymyslet. Zavolej Patrikovi (pozn.: nejstaršímu synovi), ať nám pomůže. Neboj se, všechno bude v pořádku, ale musíme se dostat za ním do té nemocnice. Potřebuje nás. Potřebuje cítit, že jsme s ním. Mluvila jsem takto k manželovi." Poslouchala jsem ji a skoro jsem ani nedýchala. Chtělo se mi ji obejmout, ale v tu chvíli spíš já jsem byla ta, která lapala po dechu a ztrácela půdu pod nohama při představě, že bych byla na jejím místě.

"Přijeli jsme tam až pozdě v noci. Je to daleko a my jsme jeli vlakem. Přišel doktor a řekl, že já se tam mám posadit a otec, že má jít s ním. Řekne mu, jak je na tom Dávid. Manžel v tu chvíli zbledl a udělalo se mu slabo. Řekla jsem doktorovi, že u nás je to tak, že manžel je ten citlivější a já silná, a že s ním tedy půjdu já." Pak se na mě podívala a řekla směrem ke mně: "Oni tatínek s Dávidem k sobě mají velmi blízko, tatínek to po celou dobu nesl velmi těžko, co se Dávidovi přihodilo, a tak já jsem musela být ten motor, který pořád funguje a dává všem sílu a víru, že to společně zvládneme." 

Pak pokračovala ve vyprávění. "Doktor mi řekl, že Dávid je po operaci, a že teď do rána se nejspíš rozhodne, jestli to zvládne nebo ne. Řekla jsem mu, že vím, že Dávid to zvládne, že jen potřebuje vědět, že tu s ním jsme, a prosila jsem ho, ať mě za ním na chvilku pustí. Řekl mi, že mě za ním bohužel pustit nemůže, že tam, kde teď leží, k němu nemůže nikdo jiný než zdravotnický personál. Znovu jsem mu zopakovala, že opravdu cítím, že to Dávid zvládne, ale že musí vědět, že rodiče jsou tady s ním a stále budou, a prosila jsem ho opakovaně, ať mě k němu pustí. Ženská, já bych rád, ale nemůžu, řekl mi, vždyť by mě to mohlo stát kariéru. Jen ho pohladím po ruce a vložím mu do ní růženec. Smím? Zeptala jsem se. Nakonec se slitoval. Co mám s vámi dělat, ženská jedna?! Pojďte za mnou, řekl mi, a vedl mě k synovi."

"Po cestě jsme potkávali personál. Dívali se přísně. Někdo mu řekl, co blázníš, tady rodina nemá co dělat. Já to vím, ale nemůžu jinak, řekl on. Podívejte se na tu ženskou, úplně mě pobláznila. Mně už je to jedno, ať přijdu o flek, nemůžu jinak, musím ji vzít za synem. Dovedl mě k Dávidovi. Přistoupila jsem k němu, položila svoji ruku na jeho a řekla jsem mu, že jsem jeho maminka, a že jsem tam s ním, a i tatínek, že tu je. Pak jsem mu řekla, ať mi dá znamení, jestli mě slyší. A on takhle zahýbal jedním prstíčkem. Uviděla jsem to a zaradovala se. Slyší mě. Doktor mi říkal, že to nemusí nic znamenat. Má za sebou těžkou operaci mozku. Mohly to být náhodné záškuby nervů, ale já jsem věděla, že mě slyší. Zeptala jsem se, jestli mu můžu do ruky dát růženec. Doktor souhlasil. Dala jsem mu růženec a řekla mu, že za ním s tatínkem přijdeme každý den. Teď už můžu odejít, řekla jsem doktorovi."

"Vrátila jsem se za manželem. Byl tam i náš nejstarší syn. Nevím, jak se tam dostal. Prostě tam najednou s námi byl. V nemocnici jsme poprosili personál, zda by informace o zdravotním stavu Dávida mohli sdělovat právě jemu. Moje a manželova čeština není tak dobrá, abychom všemu správně porozuměli, a je pro nás důležité vědět, jak na tom Dávid je. Nejstarší syn se po tu nejtěžší dobu přestěhoval k nám, abychom byli pospolu a mohli se vzájemně podporovat."

Za synem pak jezdili každý den buď jeden nebo druhý nebo oba po celou dobu, co byl ve fakultní nemocnici. Zpočátku moc nejevil známky, že by je vnímal. Mluvili na něj a snažili se mu připomínat minulý život, například mu přinesli jeho oblíbený parfém. Na ten vůbec nereagoval. Reakci ale zaznamenali, když ucítil matčin parfém. Postupně se dostával z nejhoršího, až mohl fakultní nemocnici opustit. Následně pobýval ještě ve dvou různých nemocnicích, kde ho rodina také navštěvovala. Nakonec se dostal k nám. Na víkendy si ho rodiče brali domů. Matka i otec po celou dobu pracovali. V práci jim vycházeli vstříc a přizpůsobovali jim pracovní dobu tak, aby mohli navštěvovat Dávida.

"My jsme vlastně ve vaší zemi cizí, ale nepřipadáme si tu tak. Cítíme se tu, jako bychom byli doma. Všichni jsou tady k nám tak hodní a vstřícní. Šéf v práci se mě stále ptá, jak nám může pomoct, stejně tak kolegové. Personál ve všech nemocnicích k nám byl vždy milý. I tady u vás paní doktorka je zlatá a vy všichni, kdo tu jste. Pamatuji si na vás ten první den. Báli jsme se Dávidova pobytu ve vašem zařízení. Viděli jsme, že jsou tady samí hodně staří pacienti. A co ten náš klučík tady? Ale vy jste byla jako anděl, dala jste nám naději, že to bude dobré. Vím, že jste několikrát oslovila manžela, když tady byl za synem, ale víte, on rozumí a hovoří česky velmi špatně. Má ostych z každého kontaktu. Většinou před lidmi utíká a říká jim, že někam spěchá. Proto s vámi všechny ty věci teď budu vyřizovat já." 

Potom mi vyprávěla, jak se jejich nejmladší syn psychicky sesypal z toho, co se stalo bratrovi. Nechtěl chodit do školy, chtěl skoncovat s veškerým sportem, protože mu to najednou všechno přišlo nebezpečné a hlavně zbytečné. Řekl, že se do školy a ke sportu nevrátí, dokud se bratr neuzdraví. Trpělivě mu vysvětlovali, že v České republice není možné, aby zůstali doma. Dospělí musí chodit do práce a děti do školy. Se školou byli v pravidelném kontaktu a komunikovali s nimi, jak na tom syn je. Když se učitelkám ve škole nezdál a bylo možné ho pustit domů, po telefonické domluvě s rodiči ho poslali domů. Postupně se psychicky srovnal. Matka opět chválila, že u nejmladšího syna ve škole se setkávali jen s porozuměním, a že díky tomu se jim i toto podařilo překonat.

I Dávid zůstává studentem střední školy s tím, že má na rok přerušené studium. Matka věří, že se tam vrátí a bude pokračovat ve studiu, a já poté, co jsem si vyslechla jejich příběh, v to věřím také. Byl by to dlouhý blog, kdybych do něj měla vypsat vše, co mi řekla. Věděla, že jejím úkolem je dál žít svůj "obyčejný" život den za dnem s vírou, že syn přežije a uzdraví se. Ani na vteřinu ji nenapadlo udělat nějaký úkrok stranou nebo zpět. Na začátku jsem se rodičů ptala, jestli nemohl mít syn ve škole nějaké potíže, které by vyvrcholily takto dramaticky. Rodiče mě ujistili, že syn byl ve škole spokojený a vztahy se spolužáky měl přátelské. Od začátku vystupovali tak čistě. Nebyl tam žádný náznak zloby, hořkosti, pocitu nespravedlnosti, jen odevzdanost, pokora, velmi silná víra a veliká vděčnost za vše.

Chodili s manželem po celou dobu oba dva poctivě do práce, ona i o víkendu. "Šéf je tak hodný, že jsem o víkendu dopoledne mohla zůstávat doma, abych jim jídlo navařila, když jsme měli Dávida doma, a do práce jsem mohla přijít až později. V práci jsem na sobě nikdy nedávala nic znát. Pracovala jsem jako jindy a usmívala se na lidi. Jen jednou se mi stalo, že se mi zatočila hlava, a to když u nás byly ubytované děti ve věku Dávida. Tehdy jsem se celá roztřásla a nešlo mi to zastavit. Všichni na mě ale byli hodní a pomohli mi to překonat."

"V myšlenkách jsem sice někdy odcházela za Dávidem, to ano, ale stále jsem kolem sebe cítila podporu a porozumění. To jsem třeba v kuchyni krájela papriku a šéf mi řekl, přestaňte krájet tu papriku, takhle ji přece nemůžete krájet. Řekl mi, ať nastavím ruce před sebe směrem k němu. Dala jsem ruce před sebe, jak říkal, a on začal svýma rukama tleskat na mé ruce a zpívat veselou písničku. Překvapilo mě to, začala jsem se smát. Dozpíval a pak mi s úsměvem na tváři řekl, tak a teď můžete pokračovat v krájení. Takové já mám kolem sebe lidi všímavé a milé, co vás podpoří či rozveselí, když cítí, že to potřebujete."

I teď když se snažím ten příběh dát do slov, což se mi ani zdaleka nedaří tak, jak by si to zasloužil, cítím hlubokou úctu k té ženě. Jako by ke mně přes ní promlouval sám Bůh, jako by mi přišel říct, jak se má život žít. Neptat se proč, nestěžovat si, nehledat viníky jen pokorně přijmout to, co přichází, a odevzdaně kráčet dál krok za krokem s pevnou vírou, že vše dopadne dobře. Kolikrát se zdálo, že stojí před zavřenými dveřmi? Vždy je ale svou hlubokou láskou a čistým srdcem dokázala otevřít. Toto je skutečná velikost ducha. Neupozorňuje na sebe a nehlásá do světa svoji duchovnost. Prostě tu je se svojí čistotou a průzračností jako voda v horských bystřinách a nesoucí v sobě sílu a všudypřítomnou lásku pramenící v samotném lůně Země. 

"Slibte mi, že až budete mít k nám cestu, že se u nás zastavíte, a já vám udělám ty nejlepší palačinky. Opravdu mi to slibte, že přijdete." loučila se se mnou, a přitom se na mě prosebně dívala svým nebesky čistým pohledem a tiskla ve svých rukou moji ruku.