Nový epochální výlet paní sociální tentokrát do XX. století

Prostřednictvím úryvků z rozhovorů s lidmi, kteří již nikam nespěchají a většinu svého času tráví ve vzpomínkách surfováním na vlnách minulosti, přináším svědectví o tom, že stárnout se dá i vznešeně a s vtipem. 

Paní N. měla oči zalité slzami a držela mě za ruku. Potom oči zavřela a po celou dobu, co mluvila, je měla zavřené. Velmi těžce hledala slova. Vypadalo to, jakoby je lovila někde z hloubi svého srdce než je vysloví. "Víte, já jsem moc ráda, že tady u vás můžu být a cvičit. Já mám skvělého manžela. On se o mě tak dobře stará. Kdybyste viděla, co on už pro mě všechno udělal. Proto já musím cvičit a musím se u vás zlepšit, abych zase byla schopná normálně fungovat a mohla mu to všechno vrátit. Já mám velkou rodinu. Všichni jsou hodní a všichni o mě mají starost. Já všechny tak miluju."

Na chvíli se odmlčela a slzy jí začaly stékat po tváři. "Oni jsou na mě všichni hodní. Všichni mi sem volají. Každý den mi někdo volá. A všichni mi přejí, aby mi to tady pomohlo, abych to všechno rozcvičila a vrátila se k nim domů, abychom se zase mohli sejít celá naše velká milovaná rodina jako dřív. Já jsem tak vděčná za to, že tady můžu být. A procedury mě baví. Jsem ráda za každou proceduru, protože tak se můžu zlepšit. A já se musím zlepšit hlavně kvůli manželovi. Chci mu vrátit to, jak se o mě hezky stará. Bojím se, že už mu to nedokážu splatit."

Hladila jsem ji po ruce a uklidňovala jsem ji, že svému muži jeho péči oplácí už teď svým přístupem. "Snažíte se ze všech sil, abyste zase byla soběstačná, jste pokorná a vděčná, ke všem laskavá a milá. To je váš způsob, jak lidem vracíte to, že o vás pečují. Každý se rád postará o člověka jako jste vy. Oplácíte nám naši službu vaším vděkem a my tak víme, že naše péče má smysl. Co je víc než cítit, že to, co děláme, má smysl?"

Otevřela oči jakoby se najednou probudila z hlubokého snu, podívala se na mě uslzenýma očima, tváře jí hořely tím zapáleným srdečným proslovem a začala mě hladit po ruce. "Děkuju vám. Děkuju vám za laskavé slovo. Já to potřebuji si občas s někým takhle promluvit. Pomohlo mi to. Člověk si potřebuje ulevit. Když tady tak ležím, honí se mi toho hodně hlavou a potom je mi smutno a mám strach a nevím, co s tím mám dělat. Jste hodná."

______________________________________________________________________

Paní U. je taková více realistická. Ležela a přitom objímala velkou plyšovou krávu. "Víte, já bych mohla být milionářka." říkala mi. "My máme velké polnosti a lesy. Dříve jsme na nich hospodařili ale teď už ne. Už není, kdo by tu práci zastal, je to velká dřina, tak to pronajímáme. Je o ty pozemky velký zájem. Už za mnou bylo mnoho zájemců a dávali mi různé cenové nabídky. Já to nikomu neprodám, nejsem blázen. Vždyť je to rodinné dědictví, ale ty nabídky si zapisuji. Je to zajímavé. Nevěřila byste, kolik jsou lidi ochotni zaplatit. Pole dostane dcera, lesy syn. Teď to pronajímáme, ale ti, co nám tam hospodaří, se o ty polnosti i lesy tak dobře starají, že po nich nic nechceme. Necháváme je tam zadarmo. Já jsem byla celý život zootechnička. Neumím si život bez kravskýho vocasu představit, tak mi vnoučata pořídili alespoň tuhle plyšovou krávu." smála se a přitiskla si ji k hrudi. "A vy jste mi hnedle udělala hezčí den. Hezky jsem si s vámi pokecala. Jste taková pěkná, hezký voči máte, a jste milá. Přijďte zas."

______________________________________________________________________

Paní G. je štramanda, štíhlá s krátce střiženými a hezky obarvenými vlasy. Je rošťanda už od mala. Teď je jí 82 let a je plná energie. "Víte, já nemám žádný problém. Jediný můj problém je, že se motám, a tak jsem takhle vylezla u nás před barák, zamotala jsem se, spadla a zlomila si nohu v krčku. Jinak to ale doma zvládám sama a jsem pořád v pohybu. Máme chatu, na kterou jezdíme s celou rodinou na víkendy a o prázdninách, já, s dcerou a její dcerou, a vnučka už má rodinu, takže mám i pravnoučata. Je to krásný, když jsme tam takhle všichni spolu. A jinak mám kamarádky. Máme takovou partu a scházíme se každý den. Dvakrát denně chodíme na procházky. Ony už vědí, že se motám, tak na mě dávají pozor. No a my si vám užijeme takový srandy. A nebavíme se o politice nebo tak. To vůbec ne. Bavíme se o chlapech a o sexu. A je nám jedno, že jsme starý báby. Co už z toho života máme než to pobavení. A když se mezi nás dostane nějaká puritánka, tak to má blbý. Buď si musí zacpat uši a nebo mezi nás nechodit." smála se a hnědé oči jí plály vzrušením jako by jí bylo třicet. 

Když jsem pak zabrousily do minulosti, svěřila se mi, že se jí také vrací vzpomínky na mládí a dětství právě, jako by to všechno bylo včera. "Když jsem byla malá, byla jsem strašně hubená." začala mi vyprávět. "Lidi ve vsi říkali, že jsem zdechlina, ale oni to nemysleli zle. Prostě měli pocit, že když jsem takhle hubená, budu nejspíš nemocná a umřu. Já jsem moc nechtěla maso. Měla jsem ráda takový ty obyčejný jídla, kaše a placky. Králičí a drůbeží maso jsem snědla, ale hovězí a vepřový vůbec. No, a jednou jeden soused se takhle zastavil s mým tatou a tloukl mu klíny do hlavy, že jsem moc hubená: "Vždyť ti ta tvoje holka takhle umře." mu prý řekl a nakukal mu, že na konci vsi bydlí rodina, a že mají psí maso, tak ať si tam zajde, že mu prodají. Tak tata tam šel, koupil psí maso a maminka ho upekla. No, po světnici se linula taková divná vůně, taková neobvyklá. Když se maso upeklo, maminka položila pekáč přede mě a řekla, ať to sním, že mi upekla králíka. No, nohy to mělo hubený a dlouhý jako králík, ale bylo to celý takový divný a divně to vonělo, tak jsem na to jen koukala, ale jíst jsem to nechtěla. Přišel tata a řekl mi, ať to koukám sníst, když to kvůli mě máma pekla. Řekla jsem mu, že to nechci a on na to, že tam budu sedět, dokud toho králíka nesním. V tom přišel můj bratr, nasál vůni z vaření a vykřikl: "Haf, Haf!" V tom jako když do mě střelí. Vyběhla jsem z baráku a utíkala pryč a tata za mnou. Volal na mě, nadával mi. No, ale ve vsi zrovna kopali kanalizaci a přes celou ves byla vykopaná prohlubeň pro trubky. Já ji přeskočila, ale tata měl kratší skok, smekl se a spadl do jámy a něco si udělal s nohou. Já jsem pak byla až do večera venku. Večer jsem se potulovala kolem baráku a slyšela jsem maminku, jak na mě volá, ať se nebojím a jdu domů. "Neboj tata leží, bolí ho noha." řekla mi. No, a pak se mnou tata dlouhé dny nemluvil. Jednoho dne šel kolem našeho domu můj pan učitel se psem. On byl i myslivec a kolem našeho domu chodíval se psem a flintou do lesa. Zastavil se u našeho plotu a promlouval s tatou. Otevřeným oknem jsem slyšela, jak se na mě ptá. Tata však dělal, jako by otázku neslyšel, tak jsem vyšla z domu a panu učiteli jsem řekla: "Já se mám dobře, pane učiteli, ale vy s tím vaším psíkem běžte radši rychle pryč nebo vám ho tata zežere." Chvíli to vypadalo, že se za mnou tata zase rozeběhne, ale pan učitel se začal smát a tata nakonec taky, a tak to dobře dopadlo. A to já mám takových zážitků, jéje." Obě jsme se hodnou chvíli smály a já jsem měla pocit, že tu scénku úplně vidím. Jako vystřižená ze starého černobílého filmu, ty já moc ráda. 

______________________________________________________________________

Paní G. je na pokoji s paní K. Paní K. zastávala funkci starostky. Už je tomu bezmála třicet let, ale stále je neskutečně vitální a aktivní. Ručně píše a ilustruje městskou kroniku. Organizuje různé akce pro spolek seniorů. Neustále s někým telefonuje, ale nejsou to žádné babské vykecávačky. Hovoří vždy seriózně a pracovně a nikdo si nedovolíme ji rušit. Maluje obrázky, které využívá město při propagaci svých akcí nebo jimi ilustruje různé materiály či publikované texty. Ukazovala mi své nejnovější práce. Maluje teď obrázky s velikonoční tematikou. Hlavním motivem na nich jsou alkoholem posilnění koledníci a vnadné selky, které si například toho svého podnapilého milého, unaveného dobře odvedenou a nijak neošizenou koledou, vezou zpět domů třeba na trakaři. Na jiných obrázcích zase slepice snášejí malované kraslice a z těch kraslic vyskakují vnadné selky podobně jako striptérky z narozeninového dortu. Obrázky jsou velmi barevné, nápadité a vtipné a jemně peprné. Paní G. je 83 let a vtip, moudrost a chuť do života z ní doslova prýští. Je věcná, pragmatická a vzbuzuje respekt. Okouzlující dáma. 

A tak se takto s našimi milými stařenkami a staříčky téměř každý den vydávám na nějaký ten výlet do minulosti bez batůžku, bez svačiny ale zato s otevřeným srdcem. Možná bych se mohla inspirovat Svatoplukem Čechem a napsat knihu s názvem Nový epochální výlet paní sociální tentokrát do XX. století (pozn.: "paní sociální" mi říkávali klienti v mé bývalé práci, zpravidla klienti romského původu), abych za pár let měla co číst vnoučatům. Ale kdo ví, třeba Al to bude umět napsat lépe a poutavěji.