Místní recidivistka - zlobivá

Mají to se mnou těžký kluci v uniformě. Prostě ženská, no, a ještě k tomu blondýna. Nejčastější věta z jejich úst: "Prosím vás, jeďte." ;-)

Jednou mě zastavila policejní hlídka. Byla jsem v pyžamu bez dokladů. To jsem ještě měla manžela a jela jsem si pro něj do vedlejší vsi. Volal mi s prosíkem, že dohráli poker a jestli bych byla tak moc hodná a mohla pro něj přijet. To jsem tehdy ještě byla hodná.

Byly dvě ráno. Probudil mě. Oka jsem měla zalepená, ;-) ale tam, kam jsem jela, bych trefila i poslepu. Zastavili mě, že prý silniční kontrola. Neměla jsem nic, ani občanku, ani řidičák ba ani techničák jsem neměla, ten měl manžel u sebe v peněžence.

"Ale řidičský průkaz jistě vlastníte, že paní řidičko?" zeptal se mě netrpělivě policista a důležitě nadzvedl obočí. "Ano, zajisté vlastním." hodila jsem na něj pohled provinilé blondýny, která si je vědomá toho, že jede bez dokladů, ale taky se už vidí zpátky v posteli. Nejsem přece žádná recidivistka. Jsem hodná manželka a jako taková někdy po nocích taxikařím, když můj drahý popije třeba při hře pokeru. Jsem jen takzvaná pachatelka dobrých skutků a za to snad pokuty dává jen život sám, nikoliv policejní orgány. 

"A řidičské oprávnění které skupiny vlastníte, paní řidičko?" nedal se odbýt policista. "B je správně?" odpověděla jsem mu už trochu netrpělivě, neboť druhý z nich důležitě obcházel manželovo služební auto, telefonoval a mně to už přišlo celé takové zdlouhavé, a byla bych raději, kdyby to už celé bylo za námi, já si mohla dojet pro manžu, vrátit se zpět do peřin a myslet si, že to byl jen sen.

"Anoo," odpověděl na to on, jako bych mu najednou byla naprosto jasná, a pokračoval: "Takže vám nebude vadit, paní řidičko, když zde na místě provedeme dechovou zkoušku na alkohol?" Podívala jsem se na něj stylem, jakože fakt si myslíš, že jsem opilá, kámo? Ale rezignovaně jsem souhlasila. Co jsem také mohla dělat. 

Jak řekli, tak udělali. Dechová zkouška vyšla čistá, a byla mi udělena milost. "Prosím vás, jeďte." propustil mě konečně dívajíc se na mě takovým tím pohledem, ať už vás, ženská, nevidím. "Ale můžu si dojet pro toho manžela, že jo?" ujišťovala jsem se teď už se šibalským výrazem v očích. Oka se mi zatím rozlepila, ;-) neboť celé to trvalo tak dlouho, že jsem se stihla už i probudit. 

"Kam jedete?" zeptal se mě policista. Když jsem mu řekla, že jedu do vedlejší vsi, tak se chytil za hlavu a říká mi: "No, to se raději pro ty doklady vraťte, protože to přejíždíte do vedlejšího okresu, a to už není náš rajón, a mohla by vás zastavit další hlídka." Tenkrát jsem poslechla té dobře míněné rady a vrátila jsem se tedy, ač nerada. To jsem tehdy ještě byla hodná.

__________________________________________________

V covidové době mě zase hlídka lapila v čase, kdy už byl zákaz vycházení. Jela jsem z práce v 10 hodin večer. Doma se mi špatně pracovalo, v kanceláři to šlo o poznání lépe. Když už jsem tam byla a tak hezky mi to šlo od ruky, chtěla jsem toho využít. "Kam jedete, paní řidičko?" ptali se mě tehdy.

A to jsem se cítila opravdu nepříjemně. Měla jsem v sobě takový ten pocit nesvobody, vztek, že mě někdo omezuje v pohybu. Co jim je sakra do toho, kam jedu, pralo se to ve mně! Věděla jsem, že hlídka za to nemůže, že je to jejich práce, ale moje ego přímo supělo.

"Jedu domů." odpověděla jsem. "A odkud jedete?" zněla další otázka. "Z práce." odsekla jsem stroze já. "A kde pracujete?" zeptal se mě jeden z policistů. "V sociálních službách." odvětila jsem. "To asi není práce, kdy byste musela pracovat v tuto hodinu, že?" Co na to říct. Jen jsem se na něj podívala pohledem, který myslím, mluvil za vše.

Propustili mě s tím, že mi prý udělali záznam, a kdyby se to snad mělo opakovat, měla jsem počítat s vyvozením důsledků. A to já zase vždycky počítám s vyvozením důsledků a to nejen když páchám přestupky. ;-)

_____________________________________________

Nedávno jsem nezaplatila parkovné. Běžně ho platím, ale tentokrát jsem zastavila s tím, že vyběhnu jen na skok objednat se na masáž. Zaparkovala jsem přímo před studiem, jen na šířku chodníku. Parkovací automat byl o poznání dál. Pohodlnost zvítězila.

S masérem hledáme volný termín a v tom vidím přijíždějící policejní hlídku. "A do pr...., vyjelo ze mě, "teď dostanu botičku." Zakryla jsem si oči, jako bych to nechtěla vidět. Masér se jal zachránit situaci, že to ne, že se s nimi zná a že to domluví. Za chvíli se vrátil s tím, že chtějí vidět moje doklady, a že se nemám bát, že na mě budou hodní.

Vyšla jsem tedy ven. Dala jsem jim vše, co po mně chtěli. Probíhalo to jako vždy. Kuk na mě, kuk do dokladů, kuk na auto, kuk do dokladů. Ověřovací telefonát. "Tak paní řidičko, jste ochotná zde na místě zaplatit blokovou pokutu ve výši 100 Kč?" 

Samozřejmě jsem byla ochotná. A tak začalo vypisování blokové pokuty. A tam mi to došlo. Největším trestem není ta pokuta samotná, ale ten proces vypisování té pokuty. To totiž trvá celou věčnost. Kolem vás chodí lidé. Posloucháte jejich komentáře na vaši adresu. V duchu jsem se smála a promlouvala sama k sobě. Jojo, to je ta pokuta, co dává život sám. Ne ta stovka, co vytasíš z peněženky, ale právě ti lidé, co jdou kolem a dívají se na tebe přes prsty a komentují tu situaci. To si hezky užij, holka, to je ta tvá lekce, z té se uč. 

Když byla pokuta konečně vypsaná, podávám policistovi dvoustovku. Bylo mi ho trochu líto, že kvůli mě musel tak dlouho psát v takové nepohodlné pozici. Ani jsem neměla pocit, že mu to činí radost, že mě musel pokutovat. "Stovku nemáte?" zeptal se mě. "Nemám," odpověděla jsem mu. Díval se na tu dvoustovku tak trochu nešťastně a pak mi říká: "Budu ji muset dojít někam rozměnit." Bylo mi ho líto a přemýšlela jsem, jak mu pomoct. "Tak tu pokutu přepište na dvě stě." mrkla jsem na něj spiklenecky. Podíval se na mě zkoumavě, jestli to myslím vážně nebo si snad z něho utahuju, a pak řekl, že ne. Jeho chyba. ;-)

Rozměnil nám masér. S ním jsem pak ještě uvázla za jazyk, máme si toho vždycky spoustu co říct. Musíme vždycky probrat v zimě lyže, v létě kola. No, a co čert nechtěl, policista se pro mě vrátil. "Paní řidičko, neprodleně odjeďte. Blokujete tady parkovací místo ostatním řidičům." Chtěla jsem namítnout, že jsem mu nabízela, že si připlatím, ale mohl by to pochopit jako znevažování, což jsem nechtěla. Raději jsem se tedy omluvila s tím, ať se nezlobí, že jsem ukecaná ženská, a že už tam vlastně skoro vůbec nejsem.

No, odjela jsem sice, ale přeparkovala jsem o pár metrů dál. Pssst. ;-) Potřebovala jsem si totiž jen ještě něco vyzvednout v zásilkovně. Stála jsem přímo před zásilkovnou, jen na šířku chodníku, a parkovací automat byl o poznání dál. ;-) Chuť zazlobit zvítězila. ;-)