Kšefty s čarodějkou (III.)

Jako z pohádky. "Dej mi svůj čas a já tvé srdce naplním láskou." řekla čarodějnice. ;-) Já oběti už dávno nepřináším. Jsem tam, kde cítím, že mám být. Zřím tě, čarodějko Soňo. Vím, co jsi mě přišla naučit, a jsem za tebe vděčná. 

V pondělí jsem paní Soně volala, abych jí potvrdila, že po práci přijedu, a abych se od ní zároveň dozvěděla, kde ji tedy najdu, jestli doma nebo v domově s pečovatelskou službou. "Já jsem hodně nešťastná." řekla mi, když jsem se jí zeptala, jak se dnes má. "Pročpak to?" zeptala jsem se jí s jistou obavou. "Mám zlomenou ruku." odpověděla mi a zněla při tom tak statečně ale zároveň smutně, že se mi chtělo ji obejmout. "Zlomenou ruku?" zopakovala jsem po ní, protože moje hlava odmítala té informaci uvěřit. Ach jo, tak přesně něčeho takového jsem se obávala, pomyslela jsem si. 

"Povíte mi k tomu více, paní Soňo, co se stalo?" snažila jsem se ji trochu rozpovídat. A tak jsem se dozvěděla, že se jí v kuchyni zachytila jedna francouzská berle za kamna, což ji rozhodilo, ztratila stabilitu a celou vahou spadla na bok. Nemohla se pak zvednout, strašně ji bolela ruka, a jak už to tak v těchto situacích bývá, telefon u sebe neměla. Začala tedy z plna hrdla křičet a volat o pomoc. Sousedi ji naštěstí uslyšeli. Přivedli pána, který má klíče od jejího bytu, a našli ji tam. Zavolali jí záchranku.

"A kde vás tedy najdu, paní Soňo? Jste doma nebo kde?" zeptala jsem se poté, co jsem si vyslechla její sobotní historku o té nešťastné události. "Teď jsem teda v pečováku, no." řekla smutně. "A cítíte se na to, abych přijela nebo to necháme na jindy, až se trochu zotavíte?" zjišťovala jsem, jak na tom paní Soňa je. "No, jestli vás to nebude moc obtěžovat, tak bych byla ráda, kdybyste za mnou přijela." A tak slovo dalo slovo, koupila jsem šunkový závitek, na který paní Soňa chodila do bistra, když byla hospitalizovaná u nás, a vydala jsem se za ní. 

Nemohla jsem se na ni dozvonit. Bála jsem se zběsile zvonit, abych paní Soňu nevybláznila a ona zase někde neupadla. Přes prosklené dveře jsem z nástěnky vyčetla telefonní číslo na správce. Ten mi poradil, na který zvonek mám zazvonit, abych se dostala do domu. Povedlo se. Vyběhla jsem do druhého poschodí k bytu paní Soni. Zazvonila jsem. Hodnou chvíli bylo ticho, a zdálo se, že mi snad nikdo neotevře. Zazvonila jsem tedy znovu. Uslyšela jsem šramocení a modlila se, ať paní Soňa zachová klid a vezme si tolik času, kolik jen bude potřebovat k tomu, aby v klidu došla ke dveřím a otevřela mi. Dveře se přece jen otevřely, a v nich se objevila drobná postava paní Soni. 

Vypadala jinak než jak jsem si ji pamatovala. Byla taková smutná, a necítila jsem z ní tu energii, která z ní vyzařovala, když byla u nás. Jen jsem vstoupila do bytu, ucítila jsem známou jemnou vůni parfému, který paní Soňa používá. Mám už tu vůni s paní Soňou asi nerozlučně spojenou. Nedávno jsem tu vůni ucítila u nás na chodbě. Moje srdce si povyskočilo. Úplně jsem tomu v ten daný okamžik neporozuměla, prostě krásná vůně, hladila mě po duši. Vlastně až teď mi došlo, co to bylo za vůni. Je to ta z čarovných vůní, co se vám uloží do srdce, a když ji potom někde ucítíte, rozvibruje vaše srdce láskou. Mám takhle poukládaných mnoho vůní z dětství, a když je někde zavětřím, vezmou mě obvykle na výlet, unesou mě pryč v čase někam nebo k někomu.

Cestou od vchodových dveří jsme nejdříve míjely obrovskou koupelnu se sprchovým koutem. Byla taková strohá až nemocniční. Velký prostor ale nic v něm. Z malé chodbičky jsme přišly do místnosti, která byla kuchyňkou, obývákem i ložnicí zároveň. Paní Soňa tam má polohovací postel se zavěšeným madlem, za které se může přidržet, když vstává. Připadala mi tam v tom prostoru taková úplně ztracená. Je tam ale balkón, radostný koutek ve smutném bytě. Tam si vypijeme kávičku a nadechneme se spolu života, projelo mi hlavou.

Když jsme míjely kuchyňskou linku, povídala mi paní Soňa o tom, jak si dnes ohřívala polévku. Udivuje mě její vědomý přístup. "Jím jen proto, že vím, že musím něco sníst, ale ve skutečnosti nemám hlad a už vůbec mi nechutná." svěřila se mi. V lednici má sklenice se zavařeným jídlem, které jí navařila neteř, ale tu sklenici tou jednou rukou vlastně neotevře, takže je odkázaná na to, jestli někdo přijde a tu sklenici jí otevře. Zatím prý chodil její soused z domu, kde bydlela než to s ní začalo jít z kopce, jak ona říká. Nyní k ní bude třikrát denně docházet pečovatelská služba.

Paní Soňa má zlomenou pravou paži. Ruku ji pouze zavěsili na dva popruhy z gázoviny a připevnili k tělu takovým elastickým ale velmi pevným pásem, který ji obepíná od ramen až do pasu. V dolní části zhruba uprostřed je prostřižený otvor, kterým má prostrčenou ruku. Stejně s ní toho ale moc nezmůže, protože jakýkoliv pohyb, jakákoliv zátěž jí způsobuje bolest. Doktoři jí s tím ale prý nic dělat nebudou. Nakázali jí, aby byla v klidu a ruku zatěžovala co nejméně, aby kost mohla dobře srůst. "To víte, jsem už moc stará. Mnou už se nikdo zaobírat nebude." postěžovala si.

Sedly jsme si a ona vyprávěla dál. "Jsem nešťastná. Už jsem přestárlá. Už bych tady neměla být. Kdybych mohla chodit, tak by to bylo jiný, ale co takhle?! Špatně chodím a ještě jsem si zlomila tu ruku. Smýká to se mnou. Motám se. Dnes jsem šla ze záchodu, zamotala se mi hlava, a hodilo to se mnou na stěnu a zrovna na tu zlomenou ruku. Zatmělo se mi před očima. Byla to strašná bolest. Jen jsem se bála, abych sebou zase nepraštila a nezlomila si něco dalšího." vyprávěla, ale nebylo to fňukání, jen holé konstatování faktu.

Poslouchala jsem ji a vnímala ji celou svojí bytostí. Je tak statečná. Postřehla, že jsem tu s ní, jak jen nejvíce dovedu, podívala se na mě a pak mi vypověděla, jak moc je ráda, že jsem za ní přijela. "Jste tak jemná a milá. Cítím radost, když s vámi telefonuju a ještě větší, když tu jste. Jen mám trochu výčitky, že mi přinášíte oběť." odmlčela se. Musela jsem jí vysvětlit, že oběti už dávno nepřináším, a že potěšení, které z našeho setkávání máme, je oboustranné. "Těžko říct, komu je větším přínosem, ale dovolila bych si tvrdit, že já jsem ta, která je obdarovávaná víc." usmála jsem se na ni a naše oči se na okamžik potkaly, a v tu chvíli jsme obě věděly, že je to pravda, a že potěšení je skutečně na obou stranách.

"Co závitek, paní Soňo, dáte si?" zeptala jsem se. "A máte i pro sebe?" odpověděla mi otázkou. "No, to nemám, ale nebojte se závidět vám ho nebudu ani vám ujídat." smála jsem se. "Tak mi ho dejte do lednice. Sním si ho později. Dáme si spolu na balkóně tu kávu." Přenesla jsem nám židle na balkón. Usadila tam paní Soňu. Uvařila nám kávu. Povídaly jsme si o životě. Paní Soňa mi vyprávěla, jak poznala svého manžela. Jaké bylo bydlení v tom bytečku, do kterého se tak toužila vrátit. A kam spolu s mužem chodívali, když byli mladí.

Pak jsme se spolu dívaly do zeleně, která je kolem, kochaly se pohledem na ni a opěvovaly přírodu, jak je kouzelná a nikdy se neomrzí. A najednou to zase na chvilku byla ta zářivá čarodějka Soňa. Oči jí planuly a kolem ní se opět vytvořila ta mladistvá aura ženy, kterou ani čas, který postupně oslabuje její tělo a zaznamenává každý další prožitý den do její tváře, nemůže připravit o tu esenci, kterou v sobě má. Povznesená nad bolest a všechnu tíhu života se stále dokáže rozzářit. 

Zřím tě, čarodějko Soňo, a děkuji za tebe. Vím, co jsi mě přišla naučit.