Jak jsem si nekoupila nové plavky

Stalo se tuto neděli, že jsem se ocitla v nákupním centru, a tak jsem si řekla, když už tady jsem, pořídím si plavky. Za měsíc jedeme na dovolenou, kterou nejspíš strávím v plavkách. Chtělo by to vybrat si nějaký pěkný nový model.

V některých věcech jsem taková spíš klučičí. Tak například vůbec nejsem nakupovací typ, nikdy jsem nebyla. Nebaví mě to. Raději se potuluji po luzích a hájích než po obchodech. Na druhou stranu jsem žena. Ráda se cítím dobře v tom, co nosím, takže občas obnovit šatník je i pro mě nezbytné. 

Dříve to byl boj. Pak mi Vesmír do života přihrál muže, který mi to hodně usnadňoval. Měl mě tak zvaně v oku, věděl, co se mi líbí a co mi sluší, takže byl schopen mi ledasco koupit i bez toho, aniž bych si to vyzkoušela, a nebo jsme jednou za čas vyrazili na nákupy spolu, on mi do kabinky snášel oblečení a já už jsem jen zkoušela a vybírala. Tohle ano, tohle ne, tohle možná. S tím možná mi pak zase pomohl on, takže možná se pak přehouplo buď na stranu ano nebo na stranu ne.

Toho muže jsem se před časem vzdala, takže jsem na to zase sama, jenže už se píše jiná kapitola mého života, a já se učím s ničím nebojovat.

Přihodilo se tuto neděli, že jsem se tak trochu souhrou náhod ocitla v nákupním centru, a tak jsem si řekla, když už tady jsem, pořídím si plavky. Za měsíc jedeme na dovolenou a barva mých plavek už je taková zašlá. Vzhledem k tomu, že na dovolené to bude téměř jediné oblečení, které budu potřebovat, cítila jsem, že je ten správný čas vybrat si nějaký pěkný nový model.

Vydala jsem se tedy hledat obchod s plavkami. Cestou jsem ve výkladní skříni zahlédla na figuríně šaty, které mi doslova učarovaly. Figurína se najednou někam vytratila, a já jsem viděla stát ve výloze samu sebe v těch šatech a musela jsem přiznat, že mi to v nich neskutečně sluší.

Já jsem sportovní typ. Mám sportovní postavu a zároveň mi i vyhovuje pohodlné sportovní oblečení, takže džíny, tričko a kecky, to je moje. Občas ale i moje srdce zatouží cítit se žensky, a tak potřebuji mít v šatníku i nějaké ty šatičky. Tyhle se zdály být pro mě ideální. Taková ta kombinace elegance s nádechem ležérnosti. Bohužel, prodavačka měla zrovna pauzu. "V tuto chvíli si dopřáváme pauzu, opět k dispozici vám budeme ve 13:30 h." stálo na napůl stažené mříži zabezpečující vstup do obchodu.

Co čert nechtěl, hned vedle byl obchod, ve kterém jsem si loni koupila šatičky, v nichž jsem pak odchodila celé léto. Takové lehké vzdušné, jednoduchý střih, jemný holčičí. V podstatě jsem je nesundala, a s dcerou jsme se o ně tak dlouho přetahovaly, až jsme úplně ty nachlup stejné pořídily i jí. Vlezla jsem do obchodu. Je to přesně můj styl oblékání. Takové ty volné kalhoty, oversize mikiny, naopak těsná a krátká trička, šatičky něžně nevinné i jemně či více provokativní. Žena ve mně se probudila.

Nacházela jsem kousky oblečení, které jsem na sobě úplně viděla. Bylo to jako když houbaříte a nestíháte ty houby ani čistit, protože támhle a támhle vidíte další úlovky. A tak jsem si nabrala hromadu oblečení a odebrala jsem se do kabinky jej vyzkoušet. Něco bylo wau a něco vůbec nešlo. Každopádně jsem si u většiny oblečení nebyla úplně jistá velikostí, a tak jsem začala pendlovat z kabinky do obchodu a nazpět, abych vybrala opravdu tu dokonale padnoucí velikost.  Přitom jsem samozřejmě objevovala nové a nové kousky, takže se z toho stala tak trochu never ending story. 

Při svých toulkách po obchodě za ideálními velkostmi vybraných kousků oblečení jsem na sobě měla ne své oblečení ale samozřejmě vždy ten poslední model, který jsem si zrovna zkoušela než jsem z kabinky vyběhla. A tak jsem tam pobíhala nejdřív ve volných kapsáčích s krátkým tílkem, ze kterého mi čouhalo břicho, potom zase v šatech přiléhavých tak, že vypadaly skoro jako moje druhá kůže, následně v cargo sukni a kšiltovce. Moje oblečení včetně kabelky zůstávalo v kabince. Nedělám to z nerozvážnosti. Dělám to vědomě. 

Když jsem pak před prodavačku předložila tu hromadu věcí, které jsem vyhodnotila jako že tohle chci, tohle je přesně můj styl a koupím si to, usmála se a pronesla: "Hezky jste si to užila." Začala jsem se smát a říkám jí: "Víte, já vůbec nejsem nakupovací typ." Podívaly jsem se nejdřív na tu hromadu oblečení, co ležela mezi námi, pak jedna na druhou, a začaly jsme se obě smát. "Já vím, že takhle to tak nevypadá, ale já jsem dnes jen využila toho, že to jde samo. Nakoupila jsem si a vím, že teď už zase do obchodu dlouho nemusím." znovu jsem se usmála na prodavačku, která zatím z oblečení sundávala takové ty pojistky proti odcizení. 

Prodavačka se na okamžik odmlčela a po té chvíli ticha ke mně pronesla: "Víte, já jsem vás sledovala, jak tady tak bezstarostně pobíháte po obchodě bez svých věcí, a chtěla jsem vám jen říct, ať si příště s sebou berete alespoň tu kabelku s osobními věcmi. Mohla byste o ně přijít." Znovu jsem se na ni usmála. "Je milé od vás, že máte strach o mé věci, ale já se nebojím. Nedělám to z nerozvážnosti. Jsem nastavená na to věřit. Věřím, že svět je bezpečné místo."

Slečna ale byla rozhodnutá, že mě přesvědčí o tom, že svět je plný zlodějů, a pokračovala: "No, měli jsme tu nedávno zákaznici a té u nás ukradli bundu. Nechala si ji takhle v kabince, a když se vrátila, bunda už tam nebyla. Na kameře jsme dohledali ženu, která jí bundu vzala. Teď to řeší policie."

Milou slečnu prodavačku jsem ujistila, že slyším, co mi říká, ale já to mám prostě jinak. Asi to bylo zbytečné, ale pokusila jsem se jí to dovysvětlit: "Opouštím ty věci s vědomím, že svět je bezpečné místo. Věřím v to, že si přitahujeme to, co vysíláme. Když máme strach, že nás někdo okrade, pak se to zcela jistě stane, neboť si to sami přitáhneme. Tak to prostě je." Znovu jsem se na ni usmála.

"Ale stejně byste si tu kabelku příště měla vzít s sebou." trvala na svém prodavačka, jakoby potřebovala mít poslední slovo. Usmála jsem se, ale už jsem na to nic neříkala. 

V obchodě mi uplynul čas jako voda. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale řekla bych, že přes hodinu to bylo. Vrátila jsem se do obchodu se šatičkami. Prodavačka zrovna telefonovala, když jsem do obchodu vstoupila. Musela kvůli mě hovor ukončit, a z jejího výrazu v tváři bylo zřejmé, že jí to není zrovna po chuti. To ale není můj problém. Běžela jsem ke stojanu, kde visely ony šatičky, a začala jsem hledat svoji velikost. Jasně, že tam nebyla. Visela přece na figuríně ve výloze. ;-)

Prodavačka ke mně přistoupila, přeměřila si mě od hlavy až k patě. Viděla orvané oversize džíny, obyčejné kecky, což ji stačilo k tomu nejspíš vyhodnotit, že já si ty šaty rozhodně nekoupím. Zřejmě si myslela, že nejsou můj styl a dost pravděpodobně ani cenová kategorie. Zeptala se mě dost odměřeně, co si budu přát. "Okouzlily mě ve výloze tyhle šatičky, úplně je na sobě vidím. Ráda bych si je vyzkoušela."

Znovu si mě přeměřila pohledem a spustila stejným odměřeným tónem: "Ty pro nás šijí v Německu. Máme od každé velikosti jen jeden model. Jsou spíš takové luxusnější." Znovu se na mě podívala pohledem, který byl tak pichlavý, že se mi zdálo, že mě jím chce z toho obchodu vystrčit ven. Vybavila se mi scéna z Pretty woman, když Julia Roberts dostala od Richarda Geera za úkol nakoupit si oblečení do společnosti, a prodavačky v luxusním obchodě ji odmítly obsloužit. Snad mě taky nevykáže, pomyslela jsem si, a v duchu jsem se zasmála své fantazii. Nemám za zády parťáka se zlatou kreditkou, nemohla bych jí udělit užitečnou lekci. 

"Ano, to je skvělé." nenechala jsem se prodavačkou odradit, a určitě mi v tu chvíli musely zářit oči jako malému dítěti, protože jsem právě uviděla ještě dokonalejší barevnou variantu těch šatů. Modré. V tu chvíli jako by mě ty čokoládově hnědé šaty přestaly úplně zajímat, a rozeběhla jsem se k těm modrým. "Ano, máme je ve třech různých barevných variantách, a tyhle mají i trošku jiný střih." volala za mnou jako za rozpustilým děckem, ze kterého je už vážně unavená.

I přestože běžně mám velikost 36 - 38, a tyhle měly velikost 34, zdálo se mi, že by mohly být tak akorát. Odnesla jsem si je do kabinky. Padly mi jako ulité na setiny milimetru. Prodavačka na mě volala z obchodu, jestli se může přijít podívat, jak mi sedí, že je to nové zboží, a ještě je na nikom neviděla.

"Budu ráda, když mi řeknete váš názor." odpovídala jsem jí nazpět. Vystoupila jsem z kabinky, abych se jí ukázala a sdílela s ní své myšlenkové pochody: "Nejsem si úplně jistá velikostí. Jsou mi tak akorát, že nesmím přibrat ani gram." 

Přišla, posunula si brýle níže na nos a přes vzniklou mezírku si mě přeměřila. "Moc vám sluší, k tomu bílé kecky a bude to pecka. Sedí vám perfektně, ale jestli chcete, přinesu vám velikost 36, ať to můžete porovnat, v čem se budete cítit lépe." řekla už úplně jiným tónem. Zřejmě jsem na ni začala působit dojmem, že o těch šatech vážně uvažuji, a vzala mě tak na milost. 

Velikost 36 jsme zavrhly. Šaty mi byly volné v ramenou a dělalo mi to na různých místech nepěkné faldy. Prý by se mohla vejít i namakaná ramena, až mě zase chytne chuť do cvičení. Vyzkoušela jsem ještě ten první model, který jsem původně zahlédla na té figuríně, ale modrá je prostě modrá. Modré šaty to vyhrály.

"Musím si je vzít," položila jsem je před prodavačku. "Sama jste viděla, že jsou jako by byly pro mě šité." pokračovala jsem. "Ano, sedí vám perfektně." souhlasila. Hned poté mi řekla cenu, a já jsem měla pocit, že je připravená mě křísit. "Přesně takové šaty potřebuji." řekla jsem jí s úsměvem. "Šaty, které mě budou hodny." dodala jsem. "Budu platit kartou." zamávala jsem na ni připravenou kreditkou.

Paní prodavačka mi poté sdělila, že nemá terminál, a navigovala mě k bankomatu. Postavila jsem před ni tu obří tašku s nákupem z předchozího obchodu. "Tohle si tady jistě můžu nechat, ať s tím nemusím k bankomatu." podotkla jsem s tázavým výrazem ve tváři. Najednou byla milá a snažila se vtipkovat o tom, že mám dnes jistě nakupovací den, a že si to tam samozřejmě nechat můžu. Po zaplacení mi ještě popřála, ať jsem spokojená a šaty se mi dobře nosí, a s tím jsme se rozloučily. 

No, obuv už zkrátím. Do obuvi jsem vlezla, že potřebuji ty bílé kecky k novým šatům. No, kromě bílých jsem si odnesla černé k tomu outfitu, co jsem koupila v prvním obchodě, a červené k šatům, které jsem si koupila loni. Na zdejší prodavačku jsem zřejmě udělala opačný dojem než na prodavačku z předchozího obchodu, a chvíli to vypadalo, že mi chce prodat celý ten obchod. Nicméně já jsem měla jasno v tom, co chci, a ostatní věci mě nezajímaly. Když jsem platila, pohlédla na moji obr tašku a smála se. "Ráda nakupujete, že?" Usmála jsem se na ni a řekla: "Ne, je to právě naopak. Nemám to ráda, ale dnes jsem si to opravdu užila." Bylo vidět, že přemýšlí, jak jsem to myslela, ale já už jsem neměla chuť cokoliv vysvětlovat. 

Vyšla jsem z obuvi a úplně jsem cítila, že mé nakupovací nadšení tím bylo vyčerpáno. Poděkovala jsem sama sobě, že jsem si to dopřála, a radovala jsem se z toho, jaké bezva kousky si nesu, a že mám nakupování zase na dlouhou dobu vyřešené. Jen jednu jedinou drobnou vadu to celé mělo, že stále nemám ty plavky. :-D