Ona: "Běž se postavit někam dál ode mě, třeba na druhou stranu sálu. Nemůžu se na Tebe dívat!" Já: "Proč?" Ona: "Mám depresi z Tvých svalů."
Tak jo. Jsem vyznavačka fitness. Dřív jsem bláznivě milovala aerobik, teď mi vyhovuje TRX. Líbí se mi vypracovaná těla. Líbí se mi, když já mám vypracované tělo. Ráda sama sebe trýzním ve fitku. Nevadí mi bolest. Razím heslo: „Když už nemůžu, tak ještě 100x můžu.“ Vždycky tomu tak ale nebylo.
Jako dítě jsem nesnášela sport jakéhokoliv druhu. „Hlavně po mně, prosím, nechtějte, abych se hýbala.“ Tělocvik byl moje nejméně oblíbená hodina. Nesnášela jsem míčové hry. Připadala jsem si při nich ztracená. Letící míč ve mně vyvolával paniku. Byla jsem zoufalá z toho, že nejsem schopná podržet tým, který mě vyfasoval. Ubozí spoluhráči, bylo mi jich líto. A sebe samé mi taky bylo líto, občas na mě byli fakt oškliví. Když jsme v deset hodin dopoledne běhali dvanáctistovku, byla jsem rudá ještě ve tři odpoledne. Vždycky jsem měla nehorázně těžký zadek, takže vyšplhat po tyči nebo udělat výmyk pro mě byl nadlidský úkon. A pak hod do dálky. To byla také kapitola sama pro sebe. Jako hodit o 2 metry méně, tak už by ten krikeťák býval spadl za mě. Kotrmelec jsem tedy zvládla, ale hvězdu jsem nikdy neuměla. Jízda na běžkách v mém podání byla vždy pastvou pro oko. Všichni se smáli, jen mně se chtělo brečet. Plavat jsem se "naučila" ve čtvrté třídě a na bruslích jsem pořádně stála asi v 17 letech? Na veřejném bruslení máte možnost mě někdy uvidět. Tak takhle na bruslích stojím "celý" svůj život. Obávám se, že už to nebude lepší. Toliko k mé sportovní minulosti. Taky nemusíte vědět vše, že? :-)
K aerobiku mě přivedla neláska k vlastnímu tělu. Studovala jsem vysokou školu a připadala jsem si tlustá a taková rozplizlá. Začala jsem cvičit. Hodně cvičit. Cvičila jsem třeba i 6 hodin denně. Až jsem z toho skoro onemocněla. Diagnóza zněla „závislost na sportu“. Oddělala jsem si tehdy kolena.
Po výšce jsem začala chodit do posilky. Nějaký čas jsem to vydržela, ale mám raději dynamičtější způsoby pohybu. Stejně jsem se pak vrátila k aerobiku. Už jsem tehdy ale chodila do práce a závislost na sportu jsem přebila workoholismem. Cvičením už jsem tedy tolik času netrávila. Stále jsem ale, s občasnými výpadky, cvičila více a pravidelněji než většina populace.
Teď je mi 40 a stále dřu. Občas se sama sebe ptám, proč to dělám. Včera mě k tomuto zamyšlení opět přivedla jedna úžasná žena na tancování, když mi složila poklonu stylem „mám depresi z Tvých svalů“. Ona, nádherná ženská, krásných ženských tvarů, ze které úplně čiší okouzlující ženská energie, má depresi z mé chlapecké šlachovité postavy. No, není co závidět, což mi bylo potvrzeno i jedním dnešním zážitkem.
Dnes jsem na obědě potkala jinou ženu, která také chodí na to tancování s námi. Přišla ke mně celá rozjařená s tím, že včera pořád přemýšlela, odkud mě zná a teď, že jí to konečně došlo, že se vlastně potkáváme na obědě. A pak dodala: „Vy jste mi hrozně moc sympatická.“ Tak jsem napjatě očekávala, co že jí to na mě tak zaujalo. Mohl to být úsměv, dobrá nálada nebo třeba můj přístup k tanci. Ona mě ale totálně odzbrojila. „Vůbec se neohnete, stejně jako já. Já od včerejška pořád děkuji bohu za to, že tam taky chodíte, že nejsem jediná, kdo je tak strašlivě zkrácený.“ Takže asi takhle, ženy. Ano, mám vypracované tělo, ale na druhou stranu jsem příšerně zkrácená. Při každém protahování trpím jako zvíře a cítím se trapně, že všichni se ohnou a já ne. A našlo by se toho více. Zatímco žena, které se líbí moje svaly, tančí jako laňka a sestavu si zapamatuje lusknutím prstu, tak já tam poskakuji jako koza a pořád po ní tajně házím očkem, protože si nepamatuji, jaký je další taneční krok. A tak bychom mohly pokračovat.
Takže se ženy uklidníme!!! Vše v životě je relativní. Vy teď už víte, že jsem chudák holka, co se nemá ráda, proto pořád někde běhá a cvičí v domnění, že se pak třeba bude mít raději. Říkám vám, není co závidět! Za prvé je to k..... makačka, za druhé to stojí děsného času a za třetí to stejně úplně nefunguje. ;-) Všechno je to v našich hlavách. Takže pojďme každá vytvořit ten nejkrásnější obraz, jaký jen dokážeme, z materiálu, který jsme dostaly do vínku v podobě našeho těla a radujme se z toho, že jsme zdravé a můžeme si spolu každé úterý zatančit.
Tak už se moc těším na úterý, ženy, až Ivona opět práskne svým imaginárním bičem a rozvlní znovu ta naše těla rozličných tvarů, různě ohebných či neohebných a s širokou škálou nadání. Využijme naši novou šanci na to umlčet našeptávače v našich hlavách, který nám šeptá do ouška blbosti typu jsi tlustá, nemotorná, neohebná a neumíš tančit. Zacpěme mu hubu a pojďme si to zase užít. :-) Jsem s Vámi moc ráda.
