Vypadala úchvatně. Nevím, jak to dělá, ale vyvolává v člověku dojem, že je stále mladá. Poutá na sebe pozornost, je krásná, silná, svérázná a okouzlující. Mám takovou teorii, že je to čarodějka. Krásná a obdivuhodná čarodějka. ;-)
Povídala jsem si s paní Soňou. Přišla jsem s ní ještě naposledy hodit řeč a užít si její milé společnosti před tím než ji zítra propustíme. Ráda s ní trávím čas. Dnes jsem ji našla v našem atriu. Seděla tam oblečená do moderní růžové noční košilky a ve vlasech měla kovové natáčky. Pamatuji si, že moje babička mívala taky takové. Neviděla jsem ještě ženu v tomto věku (87 let), která by působila stále tak mladistvě jako ona. Někdy mám pocit, že vidím, jaká byla, když byla malá holčička." Jak vy to děláte, paní Soňo," ptala jsem se jí jednou, "že vypadáte stále jako holčička". Naklonila se ke mně a pošeptala mi do ucha: "Dělám to stejně jako vy. Taky tak pořád vypadáte." Podívaly jsme se na sebe spiklenecky, jakoby nás spojovalo tajemství, které známe jen my dvě, a začaly jsme se smát.
Jedno odpoledne jsem seděla v našem bistru s jinou pacientkou. Paní Soňa tehdy bistrem jen proplula. Zdálo se, že někoho hledá. Skoro mi to tehdy vzalo dech. Měla dlouhou barevnou sukni a jednoduché splývavé tričko. Své krásné šedivé vlasy měla jako vždy dokonale upravené, taková ta její zdánlivě nedbalá elegance ležérních vln. Vypadala úchvatně. V hlavě mi proběhla scéna jako z romanťáku. Někde tu určitě sedí muž jejího života a ona ho hledá. Je to stále dobře vypadající urostlý nedbale elegantní muž. Jejich oči se střetnou a na okamžik se od sebe nemohou odtrhnout. On se po chvíli zvedne od stolu, přistoupí k ní, něžně ji vezme za ruku, políbí ji a usadí ji ke svému stolu. Paní Soňa se jen mihla a už byla zase pryč. Scénka skončila. Nevím, jak to dělá. Přes svůj již úctyhodný věk vyvolává v člověku dojem, že je stále mladá. Poutá na sebe pozornost, je zajímavá a obdivuhodná. Mám o ní takovou teorii, že je to čarodějka. Okouzlující čarodějka. ;-)
Ty její ležérní vlny ve vlasech, to je také kapitola sama pro sebe. Když k nám paní Soňa před pár týdny přišla, fascinovalo mě to na ní. "To máte trvalou na těch vlasech?" ptala jsem se jí, protože jsem nechápala, jak může mít stále tak krásné vlasy, když poměrně hodně času tráví tím, že leží v posteli. "Ne, představte si, že ona každou noc spí v natáčkách." ozvalo se z vedlejšího lůžka. "Vy si každý den ty vlasy natáčíte?" zeptala jsem se s údivem i obdivem zároveň. "No jo, tak snažím se, abych byla pořád čistá, voňavá a trochu jsem vypadala. Někdy už to není lehký, ale snad se mi to stále ještě nějak daří." pronesla s jemným povzdechem a ve vzduchu byla cítit její tichá modlitba, ať Bůh dá a ještě nějaký čas ji tuto schopnost ponechá.
A opravdu to tak bylo. Jen jednou jedinkrát za její šestitýdenní pobyt u nás se stalo, že paní Soně nějak nebylo dobře a nezvládla si ty vlasy natočit. Druhý den pak neopustila pokoj. Jen absolvovala předepsané procedury, ale cítila se nepatřičně bez svých vln, a tak setrvávala na pokoji. Nechtěla se nikde ukazovat. Přitom ale i bez natočených vlasů to byla pořád ona. Jedním slovem krásná. Když dostala chuť na závitek v aspiku, šla jí ho koupit spolubydlící, protože paní Soňa by si raději chuť nechala zajít než by se ukázala světu "neupravená". Tak to je paní Soňa. Krásná, silná, svérázná a okouzlující.
A s touhle paní Soňou jsme tedy seděly u nás v atriu a naposledy si povídaly. Kousek od nás šlapal na rotopedu pan Josef (84 let). Pan Josef je také velmi zajímavý muž. Je skromný a pokorný. Vyrábí překrásné originální šperky ze dřeva. Působí jako uzavřený a tichý, ale když s ním člověk zavede řeč, tak zjistí, že je to pěkný lišák a filuta. Je už dlouho sám stejně jako paní Soňa. Partnerka mu zemřela již před 30 lety. "Teprve nyní, když naše děti dospěli do jejího věku, vidím, jak mladá ještě byla, když zemřela." povzdechl si, když jsme si onehdy spolu povídali. Jeho oči posmutněly, a jeho žena jako by tam v tu chvíli na okamžik byla s námi.
Když pan Josef sestoupil z rotopedu, zavolala jsem na něj na pozdrav. Přišel blíž k nám, přeměřil si mě pohledem a pravil: "Asi nevím, kam vás mám zařadit." Usmála jsem se na něj a řekla mu, že to vůbec nevadí. Než jsem mu stihla připomenout, že jsem sociální pracovnice, zkoumavě si mě změřil od hlavy až k patě ještě jednou a tázavě vyhrkl. "Votočková?" Zvedla jsem palec a jeho tip odsouhlasila: "Ano, to jsem já. Pamatujete si mě dobře." V jeho temně modrých očích se zablýskalo a tvář se rozsvítila úsměvem. "Asi jste mi utkvěla." poznamenal s rošťáckým výrazem v obličeji, a oba jsme se tomu zasmáli.
Potom jsme si všichni povídali. Postupně se ale debata překlenula v jejich dialog. Vzájemně si jeden druhého dobírali a přitom jako by se otevřel nějaký jejich svět, kterého jsem se úplně necítila součástí. Jako bych tam najednou byla tak trochu navíc.
Pan Josef paní Soňu ocenil za odvahu. Když se ho ptala, co odvážného vykonala, s vážnou tváří jí sdělil, že před chvílí byla bouřka, takže mít ty kovové věci na hlavě, bylo životu nebezpečné. Paní Soňa jako by to neslyšela, a dost možná, že ho neslyšela, neboť nedoslýchá, plynule přešla k tomu, že je vdova. I on ji potvrdil, že je vdovec. Vzápětí se shodli na tom, že oba houby slyší, a že je pro ně těžké si tak povídat s druhými lidmi. V tom jsem je na chvíli opustila, protože jsem na chodbě zahlédla otce jednoho našeho mladého pacienta, kterého jsem se potřebovala na něco zeptat.
Když jsem se k paní Soně a panu Josefovi vrátila, jeden přes druhého mi sdělovali, že kromě své hluchoty a ovdovělosti našli další společnou věc a to, že mají oba vyměněnou kyčel. Smála jsem se a dělala si obrázek o tom, kam se posunou mé debaty s muži za pár let. Zajímavé. Nezbyde než to přijmout. "Tak co bychom ještě našli společného?" vytrhla mě paní Soňa z mých myšlenek otázkou směřovanou na pana Josefa. Zamyslel se a pak z něho vypadlo: "Co takhle stařecká kapka u nosu?" To už jsem šla do kolen. Paní Soňa ale zůstala nad věcí. Ujistila ho, že ona je dáma, a kdyby tedy měla kapku u nosu, jistě by si ji tam nenechala, protože ona dbá na to, aby byla čistá, voňavá a upravená.
Trochu jsem se začínala obávat, kudy se debata bude ubírat dál, ale pan Josef ji náhle utnul s tím, že když se člověk chce dožít tak vysokého věku, je třeba všechny tyto projevy stáří přijmout jako fakt, se kterým se nedá nic moc dělat. "A co tedy budeme dělat dál?" zeptala se ho paní Soňa. Na to pan Josef stroze odvětil, že on toho asi už moc nenadělá a raději se tedy vrátí na svůj pokoj. Kvůli paní Soně mě trochu zamrzelo, že to vzalo tak rychlý spád. Zdálo se mi, že pánská společnost pro ni byla příjemnou změnou. Nic si z toho ale nedělala. Hodila to za hlavu a má recht. ;-)
A tak jsem se rozloučila s čarodějkou Soňou. Bůh dá, že jsme se neviděly naposledy. Asi se v ní tak nějak vidím a ona ve mně. Je nepředvídatelná a taková trochu neřízená střela. Jsme si blízké. S důvodnými obavami nezbývá než ji propustit dál do života, nechť si nás život vezme obě.
