Co všechno moje tělo, co už vydrželo

"Nejsem obyčejná holka, jsem obyčejná žena. Zvyklá na to, co mám i nemám, jsem otevřená změnám. Mý oči jsou hladový, já je málokdy sklopím. Život běží a to, co běží, na nás nechá stopy." Ewa Farná z písně Tělo

Nedělní ranní trénink jsem zrušila. Cítila jsem, že na mě něco leze. Nicméně venku bylo tak krásně, že procházku zasněženým okolím jsem si nemohla nechat ujít.

Bylo vidět široko daleko do kraje. Kopečky na všechny strany byly zasněžené. Sníh pod nohama romanticky křupal. Kdykoliv slyším tenhle podmanivý zvuk, vzpomenu si na babičku a dědu. Také to oba milovali. Poslala jsem jim pusu do nebe. Moc mi tu chybí.

Chladný vzduch svůdně voněl sněhem. Nabyla jsem dojmu, že venku se mi udělalo dobře, a tak jsem se nechala tou zimní krásou omámit a svést a už jsem měla před očima cíl, kam půjdu. Vyjdu si na Žalý, těšila jsem se.

Žalý je místní kopec s rozhlednou. Když si chci udělat delší procházku nebo když si chci dát trochu do těla, zpravidla mířím tam. Někdy jdu na kochačku a všechno si fotím, někdy si ten kopec vyběhnu a jindy ho vytančím. To podle toho, jak se mi zrovna chce a na co jsem naladěná. Včera jsem tančila. 

Kousek pod vrcholem ale zřejmě začaly vítězit viry a mně se přitížilo, ale to bych nebyla já vzdát se před cílem. Přešla jsem tedy na ploužák a na vrchol to doploužila. Ani rapidní pokles energie, který jsem v tu chvíli pociťovala už dost znatelně, mi nemohl zkazit radost z té krásy. Kdykoliv tam vystoupám ať už po svých nebo na kole, je to tam kouzelně jiné. Nikdy nikdy se to neomrzí, a pokaždé se mi tam v mém srdci ozve můj milovaný děda. 

Cesta zpět byla krušná. Ztěžklo mi tělo tak, že jsem měla  pocit, že ho domů snad ani nemůžu donést. Měla jsem jen dvě přání nepotkávat lidi a dostat se co nejkratší možnou cestou do Valteřic ke koupališti. Odtamtud už to byly k mému autu jen 3 km po udržované cestě. To už zvládnu, věřila jsem si.

A tak jsem se oproti svým zvyklostem nechala vést. Tu tam v poli vyjetá kolej od traktoru, tutam na louce vyšlapaná cestička zasypaná sněhem. No jo, cestička to sice byla, ale ne lidská. Dovedla mě k lesu hustě prorostlému houštím a tam končila, a rozličné zvířecí stopy se rozbíhaly do všech směrů. Nejdřív jsem si sprostě ulevila, což tady nesmím prezentovat, a pak jsem se jala prodírat se tím lesem, protože vrátit se mi přišlo nemyslitelné.

Normálně se takhle nechovám, neboť jsem si vědomá toho, že mám orientační nesmysl a vydat se po neoznačených cestách pro mě znamená neomylnou jistotu, že se ztratím, natož pak pustit se sama do lesa. Tentokrát mi ale nezbývala síla na to se stresovat, že zabloudím a zhynu v houštinách.;-) Prostě jsem šla s důvěrou, že jsem vedena. No, šla. Spíš jsem se už jen potácela. :-) Tak nějak jsem tušila směr, a po zaječích stopách se mi celkem úspěšně dařilo prosmýknout se mezi houštím. Ani to netrvalo dlouho a vystoupila jsem z lesa nad koupalištěm.

To bylo radosti a štěstí. Připadala jsem si trochu jako v pohádce Anděl Páně. Jak Petronel vždy volal na pomoc jednotlivé svaté a pak jim děkoval. Já sice nevolala nikoho konkrétního, ale taky jsem obrátila svůj obličej k nebesům a několikrát jsem jim nahoru z celého srdce poslala velké díky, a těm zajícům, co mi svými tlapkami nalajnovali tu cestičku taky, miláčkům roztomilým.

Poslední úsek jsem fakt mlela z posledního. Když to bylo z kopce, vymačkala jsem ze sebe, co to ještě šlo, a běžela jsem, protože už jsem fakt potřebovala být doma. Nevím, jestli jsem měla horečku, já horečky nemívám, ale ten stav by tomu odpovídal. Když jsem sbíhala poslední kopec a už jsem se blížila k autu, ještě jsem se hecovala. Dáš to až k zatáčce. A tam další výzva. Dáš to ještě k té poslední zatáčce. Možná bych bývala setrvačností doběhla až k autu, ale šel tam pán se dvěma trhači, tak jsem to odpískala a těch posledních 200 metrů jsem došla. Rozdráždit trhače v tomhle stavu se mi fakt nechtělo. V hlavě mi hučelo a nohy mě sotva nesly.

Z auta před domem jsem myslela, že nevylezu, a noc byla taky krušná, ale stejně žasnu, jak ta naše těla jsou důmyslná a kolik toho vydrží. Stárne to moje tělo, to jako vnímám. Kyčle a kolena to bylo největší peklo, ale pořád spolehlivě dává zpětnou vazbu a pořád neuvěřitelně maká. Prostě každý úplně každičký boží den je za co děkovat. A já si jdu uvařit další čajík. I za ten velký dík, neboť ne všichni mají to štěstí, že si jej mohou kdykoliv uvařit a vypít při svíčkách a pod teplou peřinou jako já. 

A taky díky za to, že jsem. Za to, že jsem, kdo jsem, babičky a dědové, mami, tati, sestřičko, bývalý můj muži, Anetko, současný můj muži, známí i neznámí básníci, všichni vy, kdo jsme se někdy potkali ať už osobně či jen virtuálně nebo třeba ještě potkáme, ..... Díky vám všem, neboť setkání s vámi mě tvaruje a proměňuje.

https://www.youtube.com/watch?v=EHICGC9zwLQ