16. září - můj den díkůvzdání

16. září je speciální den. Svátek má Ludmila. Ludmila je moje maminka. Ludmila byla i moje babička. 16. září na svátek své tehdy již zesnulé ženy a své milované dcery zemřel můj děda. 

16. září je silný den. Svátek má Ludmila, což je staroslovanské jméno, které znamená Lidu milá. Jmenovala se tak moje babička a jmenuje se tak moje maminka. Já se tak prý nejmenuji proto, že v době, kdy jsem se narodila, už lidé přestávali vyznávat tradici dávání jmen dětem po rodičích. 16. září také zemřel můj děda. Vybral si pro svůj odchod zvláštní den. Možná, si vzpomněl na babičku a zemřel steskem nebo to chtěl holkám udělat naschvál za to, že tu zůstal tak sám, a nebo to udělal kvůli mně, protože věděl, že mám HOSIP, a takhle bych si to datum mohla pamatovat. ;-) Na třetí variantu bych ho tipovala nejvíc. Měl vždycky smysl pro humor.

Moje babička byla rozhodně lidu milá. Moje babička totiž vždy viděla na lidech to dobré. Každého vyslechla a slovem pohladila. Taky silná byla. Vše nesla pokorně. Nestěžovala si. Ke stáru než z tohoto světa odešla, by si bývala zasloužila od nás větší pochopení a soucítění za to vše, co pro nás ona celý život dělala. Stejně tak dědeček, který odešel pár let po ní. No, vyšší záměr byl jiný.

Moje maminka se samozřejmě snažila a dělala, co mohla. Měla starost hlavně o to, aby měli doma čisto, vypráno, vyžehleno a navařeno, jenže pro samé uklízení a vaření pak nestíhala to nejdůležitější popovídat si s nimi, chytit je za ruku a říkat jim, jak moc je má ráda. A tak život běžel, a babička a později i děda začali odcházet, a čas, který nám byl vyměřen, nám nějak protekl jako voda mezi prsty, a já vím, že moji mamku to doteď bolí. Jsem si jistá, že babička i děda věděli, že je milujeme, i když jsme to v danou chvíli neuměli dát najevo lépe než se dělo.

A tak to my lidi máme v životě dost často, že nám život protéká mezi prsty, neboť hlava nám velí, abychom měli naklizeno, abychom udělali tohle a tamto, jenže ono to ve skutečnosti není až tak důležité. Zpětně, když si v hlavě promítám poslední dny mojí babičky i mého dědy, cítím jejich osamělost. Oni si nikdy nestěžovali. Nikdy nám nic nevyčítali. Vždy byli vděční za každé chvilky, ať byli sebekratší a třeba nicotné. Oni to tak nikdy nevnímali.

Babička poslední dny měla velké bolesti, trpěla urputnými bolestmi břicha. Poslední dny sedávala v obýváku a pozorovala ptáky na ořešáku před oknem. Ona milovala zvířata a přírodu celkově. Povídala si se zvířaty i rostlinkami. Nebyla to žádná bláznivka, prostě je jen vnímala jako živé bytosti, a tak s nimi jednala. Tečou mi slzy jako hrachy, když si na ni vzpomenu. Tak moc mi chybí.  

S babičkou se nám dokonce stalo, že odcházela nadvakrát. Jednou to vypadalo, že se nám z nemocnice už nevrátí. Byla několik dní v bezvědomí a pak najednou se probudila a vrátila se. Bylo to jako sen. Od té doby se mi stávalo, že kdykoliv jsme je jeli navštívit, s úzkostí jsem otevírala dveře do kuchyně, protože jsem si nebyla jistá, jestli tam babička bude nebo ne. Bylo to tak zvláštní. Teď když o tom tak přemýšlím, tak si zase nejsem jistá, jestli se to tak vážně stalo, jestli se mi to celé opravdu jen nezdálo. Tak moc jsme si to všichni přáli, aby se ještě vrátila. Jako bychom tím dostali druhou šanci otevřít svá srdce. Nedošlo k tomu. Realita pro nás byla příliš bolestná.

S dědou byla sranda. Všechno dokázal převést na humor a s babičkou se skvěle doplňovali. Babiččin smích dodnes slyším. Byla tak roztomilá, když se smála. Děda měl urostlou postavu, velké dlaně a blankytně modré oči, kterými se smál. Babička vedle něj byla malinká, ale převyšovala ho svými diplomatickými schopnostmi, což dělala vždy něžně a nenápadně. Prostě to s dědou uměla. ;-) Byli kouzelná dvojka. Děda rád zpíval a taky rád jedl. Býval myslivec a včelař. Jako děti nás s sebou brával na čekanou i do včelína a dovolil nám s ním dělat cokoliv. Natírat, řezat, sekat, brousit, zatloukat. Od ničeho nás neodrazoval a vždy s námi měl velkou trpělivost a chválil nás, jak jsme šikovní a jací jsme pracanti. Milovali jsme to a úplně stejně jsme se pletli babičce v kuchyni, která byla neméně trpělivá a neméně tolerantní. 

Děda odcházel dlouho. Vzdal to v hlavě, ale jeho organismus byl silný, a tak si to tady ještě protrpěl. Většinu času už pobýval v nějakém jiném světě. Vyprávěl mi o vnadných spoře oděných vílách, které vidí, a o vysokých domech. Taky často říkal, že ještě nemůže odejít, že tady ještě něco musí vykonat, ale že neví co. Děda byl důvod, proč jsem nastoupila svoji cestu. Viděla jsem, jak v zařízeních pro seniory často pracují lidé, kteří k té práci a k lidem vůbec nemají žádný vztah. Já mám ráda lidi, i když nejsem Ludmila. ;-) Snažím se dávat jim to, co jsem nedokázala dát svým prarodičům. Tehdy jsem na to ještě nebyla zralá.

Kdyby se to odehrávalo teď, chtěla bych pro babičku i pro dědu jiný konec. Teď už bych to uměla jinak. Tehdy ještě ne. Nedokázala jsem čelit tomu, že odcházejí. Vystavěla jsem mezi námi zeď, abych to neviděla, abych si mohla ještě chvíli něco nalhávat. Tak moc to bolelo. Zpětně vím, že tak to měla i mamka. Zaměstnávala se fyzicky, aby se nemusela zabývat tím, že její rodiče už tady dlouho nebudou.

Teď už taky vím, že se to nemohlo stát jinak. Přesně takhle se to stalo pro nás, protože cesta k bohu, cesta k otevření srdce, dosud vedla přes velkou bolest. Jen tehdy, když trpíme, si totiž my lidé klademe otázky a jen tehdy nás to nutí dojít si pro odpovědi. Naši prarodiče trpěli pro nás, naše rodiče trpěli a trpí pro nás, někteří z nás ještě trpí pro své děti, aby ty už tolik trpět nemusely a nebo třeba vůbec. 

Už si nic nevyčítám a přála bych si, aby i moje mamka si přestala vyčítat. Udělala to nejvíc, co tehdy bylo v jejích silách. Poslední dny mých prarodičů musely být tak těžké, abychom my si byli schopní postupně dojít k Pravdě a k otevření srdce. Milovala jsem své prarodiče a neumím slovy vypovědět, jak moc jsem jim vděčná za všechno, co mi do života dali. Dali mi vše, co mohli, čistou lásku bez podmínek i v těžkých chvílích svého umírání. 

A tak se děje všechno v našich životech. Všechny události, které my vnímáme jako křivdy, selhání či tragédie se dějí pro nás, aby nás naučily pokoře a vděčnosti za život. 

Já díky mým prarodičům vím mimo jiné to, že nemám komu co vyčítat, tím méně svým rodičům, neboť cokoliv v životě ve vztahu ke mně udělali či neudělali, dělo se tak vždy sice skrz ně ale z vyšší vůle a dělo se tak pro mě. Jen díky tomu, co jsem prožila, jsem teď tím, kým jsem. Jen díky tomu vidím věci, které bych jinak neviděla. Jen díky tomu mám teď každý den tolik příležitostí k tomu poděkovat za život.

16. září je speciální den, kdy vzdávám dík svým rodičům, prarodičům i všem svým předkům, díky kterým jsem tam, kde jsem. Speciální děkuji posílám vám nahoru, babičko a dědo, žijete stále ve mně. <3 <3