Jak omezit korupci aneb rady těm, co to provést nechtějí a nesmějí

Boj proti korupci je už nějakých 10-15 let evergreenem. Bojujeme, co se dá, máme už čisté ruce, vládu sebevrahů a kdovíco ještě. Jen se korumpuje vesele dál. Teď máme dokonce ministra pro boj s korupcí, navíc stále vícepremiéra. Myslím, že se nestane nic. Ani se stát nemůže a nesmí.

Předem říkám, že pro následující tvrzení nemám žádné podklady a jsou to jen moje velmi intensivní pocity.

Nicméně z fungování celé státní ekonomiky, průběhu veřejných zakázek, investičních nákupů jednotlivých resortů a chování dalších státních úřadů, krajských reprezentací i městských a obecních samospráv je zřejmé, že tok veřejných peněz je hlavním motivem pro jejich péči o blaho občanů.

Základním kamenem úrazu naší politiky je, že Česká republika díky nacistické a komunistické diktatuře ztratila v podstatě všechny své elity a teď se na hodně přerušenou historii snažíme navázat. Ti, co ještě kultivované chování podle pravidel pamatují, už nemají dost sil, aby konali, a ti, co mají dost sil, zase nemají kulturu, vychování a řád. S tím souvisí i ekonomická stránka věci - do politiky vstupují lidé nemajetní, kteří tak nějak čekají, že se v politice zaopatří. Někteří se už zaopatřili. Kradlo se i dříve, ale v tomto rozsahu asi nikoliv.

Dalším úskalím je financování politických stran. Ty si zvykly komunikovat s voliči jen ve volebním období a jen jednosměrně - slibovat, navrhovat. Tento způsob komunikace je však velmi drahý, protože se musí nakupovat reklamní prostor v médiích atd. Čím více se zahálí přes volební období, tím bombastičtější musí být kampaň (všimněte si, jak prázdné a bezduché ty inzeráty většinou jsou, ale je jich hodně).  A protože stranám státní příspěvek nestačí, něco taky spotřebuje aparát, sponzoři se nepředají, protože sami mají starostí dost a kdyby se profláklo, že sponzorují toho a toho, příští volební období by zakázku nedostali, tak se prostě peníze musí sehnat jinak.

Jsem přesvědčený, že korupce je v ČR institucionalizovaná a používá se jako standardní nástroj pro financování politických stran. Tedy, že každý z ministrů má stranický úkol vypsat nějaké řízení a sehnat malou nebo větší domů. To je mimochodem vážnější stav, než kdyby byl korumpován jednotlivec nebo nějaká parta - na odstranění takovéto politické korupce nebude mít zájem nikdo. Myslím, že zlodějny jednotlivců jsou zde víceméně zanedbatelné.

Řešením jak sehnat peníze jsou veřejné zakázky. Je veřejným tajemstvím, že veřejné zakázky bývají vypsány pro konkrétní firmu, kritéria bývají s vítězem předem dohodnutá a jsou nasá tak, že nikdo jiný zakázku dostat nemůže (používají se kritéria jako je vysoký obrat, který má jen jeden účastník, technické řešení nebo reference, které nemá nikdo jiný atd.). Pokud je nějaká míra nejistoty, že by se snad mohl přihlásit někdo, kdo by celou "soutěž" pokazil, vyhlásí se zakázka tak, aby se o ní pokudmožno nikdo nedozvěděl (na nástěnce úřadu dva dny před uzávěrkou). Vyhrává zpravidla dražší zakázka, která má ale lepší technické řešení nebo jinou nefinanční výhodu.

Pokud se causa provalí, dotyčný ministr odstoupí, je znemožněný a jede se dál (ProMoPro Vondra, ..). Politická strana dá politika na chvíli ze scény a jede se dál. Součástí korupčního prostředí je i sestava státních a polostátních firem, kam se odkládají podobní politici a jejich kamarádi. Pokud je průšvih (nebo zásluhy) dostatečně velký/é, nastupuje dotyčný rovnou do firmy, která má na získání zakázek zájem, tedy na druhou stranu penězovodu, kde také plní svou roli.

Řešení je jednodnuché a má několik kroků:

1) sestavit seznam státem vlastněných firem a označit ty, které stát nutně potřebuje; ostatní beze zbytku privatizovat, ideálně metodou dražby; u strategických firem si vyhradit právo vyloučit libovolného soutěžícího z dražby. Souběžně s tím vydat zákon o strategických firmách, u kterých stát může převzít kontrolu za předem daných podmínek (válka, občanské nepokoje, výjimečný stav, stav ohrožení, ...). Výsledkem by byla minimalizace finančních toků státními a polostátními firmami, menší možnosti tunelů a uplácení přímo nebo přes teplá místečka s odměnami.

2a) rozdělit role těch, kteří zadávají a vyhodnocují veřejné zakázky tak, aby to dělaly dvě navzájem odlišné skupiny lidí, bez personálního propojení.Zájem zadavatele a hodnotitele by v tomto případě šel proti sobě. Zadavatel zakázky by musel předem definovat klasifikační kritéria pro účastníky tendru a hodnotící kritéria včetně jejich váhy. Týkalo by se to všech zakázek řekněme za 100tis. investičního charakteru; umělé rozdělování zakázek by bylo hospodářským trestným činem, stejně jako třeba defraudace.

2b) Všechny veřejné zakázky musí být zvěřejňovány formou elektronické aukce, včetně hodnotících parametrů a jejich váhy. Klasifikační kritéria musí být odůvodněná, tedy nesmí být zbytečně přísná. Hodnotitel může podezřelá klasifikační kritéria zrušit nebo zmírnit.

2c) Přijaté zakázky pak vyhodnotí hodnotitel - například k tomu zřízený malý úřad. Případné náklady na úřad by jistě byly vykompenzovány úsporami z eliminace nadhodnocených zakázek. Také by ubylo lidí na ministerstvech, které zakázky řeší.

2d) Zadavatele finančně motivovat za splnění úkolu a kvalitně realizovanou zakázku, hodnotitele pak za vybrání nejekonomičtější varianty. Obojí lze jistě stanovit manažerským předpisem.

Peníze získané privatizací a ušetřené v rozpočtu pak lze věnovat na důchodovou reformu. Ale o té zase příště.

Problém ale je, jak se bude řešit financování politických stran, pokud vypadnou takové lahůdky jako byly nebo jsou Gripeny, Pandury, Kapsch, obří ekotendr, stavby předražených dálnic, prodeje pozemků na Pozemkovém fondu, různé kšefty ve zdravotnictví, čistička v Praze atd.