Počet výherních automatů není třeba omezovat

Pokaždé mi zůstává rozum stát, když se mluví o regulaci výherních automatů. Ty zlé blikající strojky, do kterých především sociálně slabí nahážou za večer celou svojí podporu, je podle většiny politiků i občanů potřeba nejlépe sprovodit ze světa, případně alespoň je vyhnat z měst někam do polí a lesů. Protože oni chudáci gambleři jinak hrát prostě musí a my jim v tom musíme zabránit. Zabránit se rovná v řeči úředníků zakázat (žádný úředník nechce pracovat s motivací lidí, protože by ztratil svou moc).  Bude skutečně zákaz nebo omezení automatů něco řešit?

Z mnoha výzkumů plyne, že podíl lidí, kteří alespoň občas sází, roste v populaci s klesajícím příjmem. Tedy čím menší mají lidé příjem, tím více se upínají k zázraku, k náhlé výhře. Na těchto "obyčejných" lidech stojí Sazka, všech možné loterie a také výherní automaty. Umístění automatů v hernách kombinuje šikovně možnost hraní a popíjení, tedy dvou způsobů, jak uniknout z trvedé reality života. Automat dovoluje doufat, alkohol zapomenout.

Protože automatům propadá tato specifická skupina našich spoluobčanů, je asi iluzí věřit, že se je pomocí školení finanční matematiky a zvýšení finanční gramotnosti podaří přesvědčit, že hra na výherním automatu je ztráta času. Ty peníze přece vevnitř jsou! Je zbytečné vykládat, že tam i zůstanou.

Jak ale zabránit, aby v těch mašinách mizely peníze nejn nás všech v podobě rozdaných sociálních dávek, ale i peníze zoufalých rodičů, kteří pořád nevycházejí s platem nebou blouznivců, co věří ve velkou ránu?

Problém je možné řešit ještě jinak. Ony automaty mají v sobě strojek, kterým se nastavuje poměr výher ku počtu vhozených peněz. Ten poměr je fixně daný. Dnes je tuším u většiny automatů něco okolo 80-90%. Z každé stokoruny, co hodíte dovnitř, se vám vrátí jen asi dvacka. Samozřejmě, že je věc náhody, kdy k automatu přijdete - když je dost nakrmený, je pravděpodobnost, že vyhodí hrst drobných, větší. Ale pokaždé je to podnik se zákonitě smutným koncem. Statistika je neúprosná a drtivou část hráčů jednoruký bandita obere.

Možné řešení vidím právě v nastavení podílu výher. Není asi problém zákonem stanovit, že poměr nebude jako dnes 20:80, ale třeba naopak nejvýše 80:20. Tedy že ze vhozené stokoruny zůstane (při dlouhodobé statistice) v automatu pouze dvacka. Tedy že výhry budou častější, ale malé, a že z rizikové a vzrušivé hry se stane nudná rutina a dřina. Vyhrát nějaký větší peníz by znamenalo stát u automatu hodiny. Z automatu by se uděla průtokový ohřívač peněz. A z dvacetiminutovky, kdy hráč přijde o všechno, by byla úmorná osmihodinová šichta. Sama zkušenost gamblera s fungováním takového automatu by ho z vidiny snadné výhry jistě vyléčila. Zázraky se prostě nekonají, ve světě peněz dvojnásob ne.

Snížení výherního poměru by mělo ještě jeden moment - podstatně by se snížila atraktivita tohoto obchodu. Firmy vyrábějící a pronajímající automaty by hned přišly o podstatnou část svého zisku, v dlouhodobém horizntu by troufám si tvrdit ubylo i gamblerů. Prostě by je to nebavilo. A menší počet hráčů s menší ziskostí obchodu by dřív nebo později vedl k podstatnému omezení počtu automatů a možná i zániku tohoto "odvětví".

Zvýšení pravděpodobnosti výhry, která se bude objevovat často, ale bud opravdu malá, nejenže sníží riziko, že v automatu zahučí rychle hodně peněz, ale zejména sníží atraktivitu hry. Nejen pro hráče, ale i pro provozovatele. A o to nám jde, ne?

Druhá část řešení je na delší povídání, ale v kostce se dá říct, že všechny možné závislosti, od alkoholu, drog, přes workoholismus, závislost na jídle, sportu a na kdoví čem ještě, jsou jen únikem z reality, od problémů daného čověka. Mohou to být problémy psychické, vztahové, pracovní a nebo i finanční. problém všech závislých je myslím v tom, že společnost se nedokáže postarat o člověka dříve než se závislým stane. Chybí u nás skutečně fungující záchytná psychologická a psychiatrická síť, která by byla všeobecně  známá a která by dokázala pracovat s lidmi ještě než se dostanou do maléru.