Adopce dětí homosexuály. Proč vlastně ne?

V českých kojeneckých ústavech a dětských domovech jsou tisíce dětí, o něž rodiče nejeví vůbec žádný nebo jen pofiderní zájem. Selský rozum říká, že je v zájmu dítěte, aby se při selhání biologického rodiče o dítě postaral rodič náhradní. Praxe a český právní systém však postupuje jinak. Zabetonuje děti v ústavní péči a potenciálním náhradním rodičům háže klacky pod nohy. Ve jménu práv a ochrany dítěte.

Lidé, kteří si dnes chtějí adoptovat dítě, musejí mít zajištěné bydlení, příjem, musejí mít harmonický vztah, musejí žít v mnohaletém manželství a vůbec musejí splňovat řadu často podivných podmínek, které zákon a naše sociální pracovnice požadují. Adopční řízení je nejen administrativně a procesně složité, ale zejména zdlouhavé. V rámci zajištění maximálního bezpečí dítěte jej necháváme tvrdnout v ústavní péči. Zde si troufám tvrdit dítě citově strádá a zaostává jak v vztahové a sociální rovině, tak v rozvoji dovedností a znalostí. Zcela trestuhodné je to v případě opuštěných novorozenců, kteří ze zákona musejí v ústavní péči (pkud vím) zůstat prvních 6 měsíců, než vůbec může začít dopční proces! Ano, jsou to ty první měsíce, kdy se buduje vztah miminka s matkou.

Osobně si myslím, že pravidla pro adopci nebo i jinou formu náhradní rodinné péče jsou u nás příliš rigidní a v podstatě nekorespondují s vývojem ve společnosti. Stát se sice snaží opuštěným dětem sehnat prověřenou a úplnou rodinu, ale do doby, než ji sežene a prověří, nechá dítě v ústavní péči. Přitom kritéria pro náhradní rodinu (nebudu zde záměrně zabředávat do rozdílů mezi adopci, pěstounstvím, poručnictvím a opatrovnictvím) jsou až zbytečně přísná. Nároky kladené na náhradní rodinu totiž zdaleka nesplňuje ani péče o dítě v kojeneckém nebo dětském domově.

Řešení je myslím prosté - společenská dohoda na rozumném uvolnění kritérií pro adopce a jiné formy náhradní péče. Uvolnění by mělo proběhnout ve dvou úrovních - jednak v nižších formálních nárocích na novou rodinu, jednak v časové rovině - měly by se výrazně zkrátit termíny a lhůty tak, aby dítě bylo v ústavní péči jen po nezbytnou dobu.

Adopce by myslím měhla být umožněna i lidem, kteří nežijí v manželství (nesezdané páry), případně i ldem, kteří žijí sami (singles rychle příbývá). Současně si myslím, že možnost adoptovat si dítě by měli dostat i homosexuálové - gayové i lesby. Jakýkoliv rodič - pokud projde sítem sociálky a splní podmínky pro adopci - je přeci jen lepší než dětství bez mateřské lásky a rodinné péče v ústavu s "anonymními" tetami. Proces kontroly rodiny a systém inspekcí a pohovorů ze strany sociálky a úřadů je poměrně podrobný a šance, že by v něm proklouzl někdo, kdo na péči o dítě nestačí nebo s dítětem nemá dobré úmysly, je malá.

Samozřejmě, že pro opuštěné dítě je vždy nejlepší úplná a stabilní rodina, otec a matka žijící ve stabilním a šťastném manželství. Takoví žadatelé musí mít v případě adopcí vždy přednost - jejich bodové hodnocení je a musí být vždy vyšší než ostatních žadatelů. Ale je myslím nesmysl jiné typy žadatelů z adopcí úplně vyloučit.

Nejsem aktivistou za práva gayů a lesbiček, ale fascinuje mne, že se vede diskuse o tom, zda mohou nebo nemohou adoptovat děti, pouze v rovině jejich sexuality. Přitom nejde o nic jiného, než aby se co nejvíce zvětšila množina lidí, kteří budou mít ze zákona možnost o adopci zažádat. Otázka, zda projdou náročným sítem pohovorů a individuálního hodnoce sociálky a soudů je věc druhá.

Přitom pokud bychom adopce méně kvalitním žadatelům umožnili - nejen homosexuálům, ale i jiným, výše jmenovaným - opuštěné děti z toho budou jen profitovat. Kromě citového zázemí, soustředěné péče a domova dítě získá i materiální podporu - při studiu a dospívání, ale i po něm. Takové dítě nebude mít takové problémy s nalezením společenského uplatnění a práce, zpravidla dosáhne lepšího vzdělání a bude mít lepší jazykovou a dovednostní výbavu. Navíc bude moci čerpat od svých náhradních rodičů podporu a pomoc i v dospělém věku. V neposlední řadě bude moci po svých rodičích i dědit. Stát (tedy my všichni) naopak ušetří - na nákladech na ústavní péči i tak, že lépe vychovaný a vystudovaný člověk přinese společnosti větší prospěch - bude ze systému státních podpor méně čerpat a naopak bude odvádět vyšší daně.

Proti adopcím homosexuály se vznášejí tři základní námitky, všechny jsou myslím nesmyslné:

1) Dítě žijící s homosexuálem bude tíhnout k homosexualitě

Je vědecky potvrzené, že homosexualita je vrozená a nemůže být předána v procesu výchovy. Homosexualitě nelze naučit, stejně tak, jako ji nelze vyléčit. To, že jsou rodiče homo, dítě pozná, ale je věcí komunikace a vysvětlení, aby pochopilo, jak se věci mají. Navíc normální člověk před dítětem nesouloží, ať už je hetero nebo homo. Sexualita je v rodině otázkou komunikace, ne názorných příkladů. že se mají rodiče rádi a váží si jeden druhého nemá s jejich orientací nic společného.

2) Dítě se od homosexuálního rodiče nenaučí správný vzor rolí a vztahů v rodině

Role jsou u (stabilních) homosexuálních párů asi mírně jiné než u heterosexuálů, ale otázka je, jaké role a modely chování se dítě naučí v dětském domově. Nehledáme pro dítě ideál, ale nejmenší zlo. V případě adopcí bude mít vždy úplná hetero rodina přednost, hledáme místo pro děti, o které jiní žadatelé nemají zájem.

3) Dítě bude trpět posměchem ze strany ostatních dětí

To je docela možné, děti jsou kruté. Ale stejně se děti někdy vysmívají chudším spolužákům, dětem invalidních rodičů nebo dětem z rodin, které se jinak vymykají běžné normě. Čím otevřenější společnost bude, tím méně bude dětského posměchu a předsudků. Kvalitní péče, zázemí a láska navíc myslím možný posměch spolužáků vyváží.

Další informace k tématu naleznete zde:

Homopaternalita

Právní rámec osvojení dítěte a průběh adopce