Židovský humor VIII.

Nauč se smát, aniž bys plakal, zní jedno hebrejské přísloví. Přináším další porci židovského humoru, který mám rád. Pakliže Vy taky, dejte si....

Starý Žid vešel v Moskvě do obchodu s potravinami, přistoupil k pultu a zeptal se:"Soudruhu, máte kaviár?"

Prodavač zívl a neodpověděl. Žid chvíli čekal a pak se znovu zeptal:„Soudruhu, prosím, řekni mi, jestli máte kaviár.“

Prodavač nic.

„Soudruhu, proč mi neodpovíš? Chci jen vědět, jestli máte kaviár.

“Prodavač se otočil k Židovi a zařval:„Jaký kaviár? Ty jsi ale drzý! Kaviáru se zachtělo tomu špinavému Židovi!“

Žid pokrčil rameny a vyšel z obchodu a řekl:„Úplně jako před revolucí. Akorát měli aspoň ten kaviár.

Rabinovič se každý den vracel domů práce ověšený plnými taškami. Jednou se ho zvědavý soused zeptal: „Rabinoviči, co pořád nosíte domů v takovém množství?“

„No, hlavně mouku a cukr, konzervy, čaj a tak podobně.“

"Ale proč tolik? Jste doma jen tři, kdy to všechno plánujete sníst?"

"To je mi otázka. Děláme si zásoby pro případ války."

„Hm. Heleďte, Ivanov od vedle, nebo Petrov ve druhém patře, nebo Sidorov přes ulici. Žádný z nich si nehromadí zásoby.“

„Jasně. Co bude s Ivanovem? Pokud bude válka, vezme pušku a půjde do boje. Ale co já? Já budu muset žít!“

„Kohn, proč jsou tak smutnej?“ 
„Ále, syn se mi žení.“ 
„Z toho nejsou smutnej, to se stalo i jinejm. A jak se jmenuje nevěsta?“ 
„Štefan.“ 
„No, to opravdu není obvyklé židovské jméno.“

Abe potká svého přítele Icika: 
– „Haj, Icik, jak dou kšefty? Co ta ostravska firma, co jste vloni založili se Samíkem?“ 
– Icik jen zamžourá: „Co mam povídat. Ja do firmy vložil penize, Samik zkušenosti z byznysu. No a pak se děly věci.“
– Abe je jak na jehlách. „Jaké věci se děly? Jak to celé dopadlo?“ 
– Icik povidá: „No děly se jakesik věci. Teď má Samik penize. A ja zkušenosti z byznysu.“

Angličan, Ir, Francouz a Žid letí letadlem, když to náhle začne padat k zemi. "Dohodneme se", navrhuje Angličan. "Ten, kdo to přežije, dá těm ostatním dvě stě liber jako výpomoc na cestu na onen svět a poděkování Bohu, že to přežil". Letadlo spadne a Angličan to nepřežije. Zbylí tři mu jdou na pohřeb.

Ir hodí na rakev dvě stě liber, také Francouz hodí na rakev dvě stě liber, podle dohody. Žid vypíše šek na šest set liber, hodí jej do hrobu a vezme si čtyři stovky zpátky.

V kavárně

"Pinches, dlouho sem jich neviděl. Co s nima bylo?"

"Ale, byl jsem na cestách."

"Jo, a jak dlouho?"

"No skoro tři roky."

"Tři roky? Um Gottes Willen, a to neměli na lepšího advokáta?"

Sára přijde k rabínovi, že se chce dát s Kohnem rozvést.

„A maj pro to nějaký důvod?” ptá se jí rebbe.

„Mám silné podezření, že ten poslední syn není jeho.”

Chajim Jankel už skoro nic neslyšel. Tak si zašel do obchodu s naslouchadly, chvíli okukoval a pak se zeptal prodavačky. Prosím vás, kolik to stojí? 
– Prodavačka vlídně: To záleží podle typu. Od pěti dolarů do tří tisíc. 
– Chajim nebyl zrovna při síle, tak začal skromně: Ukažte mi ten pětidolarový model. 
– Prodavačka mu ho pověsila na krk: Toto si dejte na ucho, a tu káblíkem připojenou krabičku do kapsy. 
– Chajim byl zvídavý: A jak to funguje? Kde se to zapíná a zesiluje? 
– Prodavačka laskavě: Při vší úctě, pane, co byste chtěl za pět dolarů? Tenhle model nemá nic, co by mohlo fungovat. Ale lidé, když vás s tím uvidí, začnou hned mluvit hlasitěji!

Jajteles byl známý lakomec a hamižník. Ke všemu měl ještě příbuzné, kteří z toho šantaly také nějak odvázaní nebyli. 
Jednou se mu vdávala neteř a ten starý škrob jen hleděl, jak by ušetřil na svatebním daru. Když šel kolem vetešnictví, uviděl krásnou broušenou vázu, rozbitou na tři kusy. 
A tak ten držgrešle vešel dovnitř a domluvil se s vetešníkem, dal mu za ni deset korun a k tomu přidal svatební přání, adresu neteře a navrch ještě stovku, ať to neteřince nechá poslat poštou. 
Po čase se ten hamoun stavil u neteřinky, jestli došel jeho svatební dar. 
– „Došel, strýčku,“ pravila smutně neteř, „ale ta váza byla na tři kusy!“ 
– Spravedlivě se rozčílil, ten starý chamtivec: „Ta pošta nikdy nestála za nic a ještě je rok od roku horší!“ 
– Neteřinka přikývla: „Je to hanba. Ale jedno se jim musí přiznat. Bylo to krásně zabalené. Každý kousek zvlášť.“