Z nezjištěných příčin vjel do protisměru....

Kolikrát jste to už četli. A kolikrát jste si říkali, jen ať se mi to nikdy nestane. Protože víme, jak to dopadá. A možná se ptáte, co je za tím....

Dnes zveřejnila média tragickou událost, kdy v Itálii automobil vlétl bez známky brždění do mýtné brány, kterou zcela zdemoloval, zemřeli tři lidé, dva v tom autě a jeden, který čekal v jiném na závoru. Říká se tomu být ve špatném čase na špatném místě. A snad každého napadne myšlenka, jak se to mohlo stát.

Jsem v profesi bezmála 40 let. Je to dost dlouhá doba na to, aby člověk viděl a slyšel všechno možné. Za tu dobu jsem dospěl k názoru, že významné procento těchto prakticky vždy tragických nehod tvoří padoucnice (epilepsie) a to její neznámější projev, tedy velký záchvat typu označovaný jako grand mal.

Pokud jste jej viděli, někdo tím trpí v rodině, nebo zcela náhodně, pak víte, že přichází zcela náhle, nečekaně a že situace je dramatická. Postižený se kácí na zem, bez ohledu na místo dopadu, takže pokud je zrovna na žebříku na střeše nebo trhá ovoce, je jeho šance na přežití docela nízká. Je v úplném bezvědomí, trhá sebou, tu a tam si pokouše jazyk či mu povolí svěrače. Na událost si přirozeně nepamatuje. Totéž, když řidí auto a při záchvatu stlačí pedál plynu k podlaze. Protože ten záchvat přichází bez jakéhokoliv přechozího varování, je bláhové se domnívat, že postižený je schopen udělat cosi, co zabrání katastrofě. Jako když vypnete v noci žárovku a jste ve zlomku vteřiny potmě.

V době totality stačil jeden záchvat v životě a už jste si za volant nesedli. Prostě šmytec a nikdo vám papíry do smrti nevrátil. Současná legislativa je vůči nositelům skupiny B přeci jen vstřícnější a po splnění jistých kritérií se i epileptik za volant posadit může. Nicméně pauza při bezproblémovém průběhu trvá jeden rok. Žijeme v době, kdy nemít řidičák je téměř podobné jako být bez dolní končetiny. Málokterý zaměstnavatel bude chtít přijmout na pozici někoho, kdo není schopen se sám po vlastní ose rychle dostat na místo určení. Vaše cena na trhu práce je prostě nízko.

A s tím úzce souvisí odpovědnost lékaře. Ten – bohužel – musí danému jedinci tu a tam oznámit, že má roční pauzu od řízení. Že ten rozhovor v ordinaci není zrovna příjemný, netřeba asi moc dokladovat. Pamatuji si velmi ostré verbální útoky od některých, kteří měli pocit, že jsem to já, co jim kazím jejich podnikání, že je likviduji v životě apod. Vyhrožování fysickým napadením, stížnostmi od lékařské komory až k soudu v Haagu zná nejspíše každý neurolog. Vždy se snažím poukázat, že se oni mohou stát tím, kdo – jako v dnešním článku – způsobí tragédii, pokud by nerespektovali zákonné opatření, jež je – znovu opakuji – celkem vstřícné s porovnáním s minulostí. Zažil jsem pláč, pokus o uplacení, vzteklou reakci a jednou i rozbitou židli (naštěstí ne o mou hlavu).

Historie zná případy, kdy epileptik ignoroval zákaz řízení. Celý proces odebrání řidičáku je poměrně zdlouhavý a může trvat několik týdnů (podrobnosti by zabraly hodně času, ale je to tak). Způsobil tragédii a před soudem se vytasil (či spíše jeho právník) s tím, že nebyl lékařem řádně poučen, co všechno se může stát, když bude řídit i nadále. Vím, že toho nešťastného kolegu to stálo asi půl roku života, než konečně soudce uznal, že nepochybil a že do kriminálu nepůjde on, ale skutečný viník.

Mít epilepsii není moc fajn, stejně jako nemožnost nějakou dobu sednout za volant. Ale je to pořád lepší, než být tím, kdo „náhle z nejasných důvodů vjel v plné rychlosti do protisměru a.....“