Polskem koluje výzva, určená především gynekologům, aby podepsali listinu zavazující lékaře k téměř absolutní nedotknutelnosti těhotné ženy a jejího plodu.
Jak uvádějí zprávy, jsou lékaři na klinikách nuceni podepsat tuto výzvu a lze se jen domnívat, že jsou v tu chvíli pod existenčním tlakem v případě, že podpis odmítnou. Polsko má jeden z nejpřísnějších protipotratových zákonů na světě. V jeho důsledku jezdí polské ženy do okolních zemí /Českou republiku nevyjímaje/, kde po zaplacení příslušné částky jsou zbaveny nežádoucího těhotenství.
V dobách socialismu byly tzv."protipotratové komise", složené většinou z členů Místního národního výboru. Před předsedou komise se musela příslušná nechtěně otěhotněvši dívenka vyzpovídat, jak k tomu došlo, kdo je otcem a zda by nebylo možné si děťátko ponechat. Vzhledem k absenci antikoncepce byly podobné komise hodně četné a akční. Výsledkem bylo většinově razítko, povolující provedení potratu a "vyřešení" problému.
V dnešní době je počet potratů na stále sestupné křivce. Již nejde většinově o ony 17-leté dívky, které počaly krátce po skončení diskotéky s mladíkem, o němž věděly, že měl žluté tenisky a odešel směrem k nádraží /doslovná výpověď jedné dívky o otci svého dítěte/. Většinou jde o ženy, které nechtěně otěhotněly v tíživé sociální situaci, případně osamocené ženy po náhodném styku.
Pokud pomineme malou skupinu asociálních žen, u nichž je potrat na úrovni vyvrtání zubu, je pro drtivou většinu nechtěně těhotných rozhodnutí o umělém potratu závažné rozhodnutí, z něhož nemají žádnou radost. Z praxe vím, že po provedené interrupci mívají ženy často výčitky svědomí, často končí na antidepresivech a po celý život žijí s pocitem viny. Jistě zvažují i případné další zdravotní problémy, případně i možnost, že již další dítě v budoucnu nebudou mít.
Úkolem vyspělé společnosti je nabídnout ženám alternativu k potratu. Stále vzrůstající počet bezdětných párů, toužící po dítěti, je jedinečnou možností, jak vyřešit nechtěnou graviditu a současně někomu udělat doživotní radost. Úkolem státu je postarat se o tuto ženu, pakliže by ji dítě přivedlo do neřešitelné životní situace. Jakékoli příkazy a zákazy vystupňují činnost nelegálních potratů s vysokým zdravotním rizikem pro těhotné ženy, zvýší tzv."potratovou turistiku" do okolních zemí.
Církve by měly apelovat na ženy, které chtějí ukončit těhotenství, aby zvážily možnost donošení dítěte a možnost adopce. Mohly by rovněž ze své pozice zřídit síť dobře fungujících poraden, kam by se tyto ženy v tížívé sociální situaci mohly obrátit o radu i řešení. Současně by neměly traumatizovat neplodné páry tím, že jim budou zakazovat metodiku umělého oplodnění, neboť tento krok nijak neporušuje mravní zákony.
Jakékoli podpisy pod místopřísežná prohlášení jsou zejména v zemích postkomunistického bloku velmi problematické. Připomínají doby nedávno minulé, kdy podpis či naopak jeho odmítnutí znamenalo existenční problém pro odvážlivce. Církev by měla ponechat vše na svědomí člověka, který je obdařen svobodnou vůlí k jakémukoliv rozhodnutí. Jakýkoliv jiný postup je velmi problematický.
