Devátá (povídka na víkend)

Nemohl spát, pořád se převaloval ze strany na stranu, pak zase chvíli pozoroval záblesky na stropu z pouličních světel a zdálky vnímal kakofonii uličního ruchu. Pak se konečně zvedl, vzal si na sebe  redingot a zaklapl tiše dveře

Vyšel na ulici, kde pouliční svítilny vytvářely na domech šmouhy neskutečných tvarů, jen tu a tam se objevilo svítívé oko okna nějakého nespáče. Asi to mají podobné, taky nemohou spát, uvědomil si svou nevýjimečnost. Pomalu kráčel, ulice se svažovala stále níže, věděl, že končí až na molu, kde bude mít konečně trochu více klidu nerušeném zvuky, jež ho sice tu a tam inspirovaly, ale dnes je považoval za otravné, rušící jeho rozjímání.

Došel k mořskému břehu a vstoupil na molo. Město měl po svém pravém boku a když otočil hlavu doleva, po chvíli byl schopen vnímat úchvatnou nebeskou mozaiku, jež byla těm, co žijí jen v městě, odepřena.

Jak dlouho už? Jak dlouho jsem tady? Snažil se vzpomenout, kdy dostal ten nápad, že všechno opustí a přijede sem, kde tušil inspiraci. Ano, peníze a prestiž byly rovněž silným motivem, doma to bylo všelijaké, takové to nahoru a dolů, jako mořské vlny, které s trpělivou neúprosností pleskaly o kamenné molo. Pravda, byl velkolepě přivítán, jeho dočasný byt patřil k tomu lepšímu, to už po návštěvách toho mála přátel věděl, ale byl zoufale prázdný, bez těch obvyklých serepetiček, které mění sterilní prostředí na domov, skutečný domov a ne jen plochu k přežití dalšího dne. Práce, pro kterou přijel, nešla tak snadno, jak si původně představoval. Byl sice stále plácán po zádech, jaký je to kabrňák, jak jsou šťastni, že ho tady mají, ale on sám věděl, že zatím nesplnil jejich očekávání. Jakoby všichni stále tušili, že zatím nevyčerpal všechen svůj potenciál a že to hlavní, majstrštyk, je stále ukryt v jeho mysli a není možné ho dostat ven.

Vnímal rytmus moře, jeho stálý šum a jakousi matnou ozvěnu jeho kroků, prokládanou tichým ťukáním sváteční špacírky. Ten pravidelný zvuk jej uklidňoval, neměl rád zmatek, potřeboval pravidelnost jako prazáklad smyslu svého bytí. Od malička byl takový, pro okolí trochu podivín, s nímž není radno si příliš zadat, trochu popudlivý, zejména, když se někdo otřel o jeho "métier". Byl na to co umí i tak trochu pyšný a občasné narážky snášel zdánlivě bez mrknutí oka, ale vevnitř se to hromadilo a pak náhle, zcela nečekaně i po malém podnětu bylo okolí zděšeno erupcí nemilých slov, jež byly zhusta namířeny i proti jeho nejbližším. Jako sopka, co vypadá klidně, ale pak znenadání všechny překvapí svou divokou erupcí. 

Byl si vědom, že všechen ten pel mel ducha, jeho rozpoložení, jsou dány kombinací momentální nepřítomnosti nápadu, který by konečně mohl dát na papír a stále se stupňujícím steskem po domově, který byl v tuto chvíli vzdálen jako ta hvězdná kupole nad jeho hlavou. Začal mu chybět dům v akátoví, na jaře s magickou vůní a v létě dokonale ukrytý. A sad za domem, kde trpělivě a s láskou ošetřoval své jabloně, které byly v nejlepších letech a přinášely laskavou úrodu.

Ano, snažil se, vyjel několikrát ven z tohoto města pryč, aby jej řinkot uličního hluku nerušil, aby pozměnil své dennodenní stereotypy. Když byl ještě doma, využíval těchto výpadů mimo všednodennost k získání inspirace, jež - po skončení díla - byla jeho nejbližšími shledána jako perspektivní.

Náhle si uvědomil, že jde už příliš dlouho a že bude muset jit stejnou cestou zpět. Došel k malé lavičce pod stromem a usedl. Zavřel oči a nechal energii z pomalu klapající vody procházet svou v tuto chvíli zcela vyprázdněnou myslí. Nemyslel na nic, vymazal vše, dům, sad i svou milovanou ženu a děti. Zůstal jen čistý papír, trpělivě čekající, že se za chvíli začne odvíjet to, k čemu je předurčen. Aby zachytil stopy génia, který mu inkoustem vtiskne jedinečnou podobu, neopakovatelnou, protože jen jednomu na zemi bylo dáno, aby z nekonečné řady inspirace, kroužící vesmírem, ji z něho stáhl a vložil do lidského vnímání.

Náhle ho uslyšel. První tón. Pomalý, svádivý, těhotný vzrušením, že přijdou další,  na něž však musíme čekat a tu chvíli si vychutnávat jako božskou manu, jako když pomalu válíme po patře skvělé víno a za nic na světě nechceme doušek poslat pryč. Prodlužoval tu chvíli, dobře věděl, že smyčka byla nahozena, že se chytil, že nebude trvat dlouho a objeví se záplava dalších a dalších, kteří budou na něj dorážet jako blázniví rackové na vracející se rybářskou loď.

Prudce se vymrštil. Musím rychle domů, uvědomil si. Domů, než to vyprchá, než se mi Nejvyšší odmlčí. Kolikrát dostanu takovou šanci? Kolikrát mne ještě osloví, abych jako jediný na světě mohl svým nepatrným umem přenést jeho poselství kombinace lidskosti a božství všem, kteří chtějí a umějí naslouchat? Ano, jsem vyvolený, ale vím, že to, co slyším a umím předat, není ze mne, to je jen jeho a já jsem byl vybrán, abych to sdělil lidstvu, které snad pochopí..

Ta cesta zpět už nebyla procházkou, ale spíše zběsilým klopýtáním se snahou uložit všechno, čím mu hlava zvučela a  pamatovat si všechno, co doposud zaznělo. Musel působit směšně, on v důstojné buřince a vycházkovou hůlkou, jak doslova běží jako poslíček s novinami. Vůbec mu nevadilo, že se za ním lidé otáčejí a s lehkým úsměškem pak mezi sebou komentují tu náhlou proměnu svého dočasného souseda.

Vyběhl po schodech, do kouta hodil vše, co mu v tu chvíli překáželo a sedl ke klaviatuře. Ještě chvíli čekal, než jeho ruce začnou tisknout klávesy, cítil v nich napětí, které mu přinášelo málo uvěřitelné uspokojení. A pak...rozehrál onen u moře zaslechnutý tón do jedinečné nádhery, kdy ti, co umí naslouchat, přestanou na chvíli dýchat.

Bude to naposledy, ale bude to to nejlepší. To věděl. Jeho poslední. Devátá....

Psáno pro www.blogosfera.cz