Včera to bylo přesně 21 let, kdy na 88 km havaroval ve velké rychlosti za deště osobní automobil, v němž seděl předseda Federálního shromáždění Československé republiky Alexandr Dubček. Tato nehoda prakticky ukončila jeho život, jenž byl od počátku až po jeho konec spíše smutným potácením člověka, který si sám se sebou nevěděl příliš rady.
Alexandr Dubček se stal v lednu 1968 předsedou Komunistické strany ČSSR. Jeho volba byla spíše kompromisním výsledkem bojů dvou křídel uvnitř strany, než spontánní volbou za již zcela nepoužitelného Antonína Novotného. Navíc, v této době již byl ve společnosti poněkud vyšší kvas, a to zejména v kultuře, kde se mohly tisknout léta zakázané knihy, hrát do té doby neznámé divadelní hry a promítat doposud neviděné filmy.
Alexandr Dubček se stal díky své povaze, která byla zcela odlišná od předchozích kožených obličejů, velmi populární. Nebál se chodit mezi lidi a naslouchat, byl na tehdejší dobu i docela vtipný. Pro oba národy se stal jakousi ikonou naděje, že se věci pohnou jiným směrem. Zrušení cenzury bylo nejspíše vrcholem celé této éry.
Vedení SSSR v čele s Leonidem Brežněvem s narůstající nevraživostí sledovalo pokus o reformu komunismu a bylo jasné, že nepřipustí jakýkoliv odklon od socialistického internacionalismu, což byl eufemismus pro poddanství pod jeho vedením. I Dubček sám se v létě jistě již zalekl, co všechno jeho "povolení opratí" způsobilo. Jelikož byl vychován v rodině komunistického dělníka a dlouhá léta žil v Sovětském svazu, musel vědět, že jakýkoli odklon od základní linie bude potrestán. Jeho překvapení v srpnu 1968 nad vpádem okupačních armád do vlasti bylo nejspíše projevem jisté naivity.
Od tohoto data již nastal u Alexandra Dubčeka již jednoznačný pád. Jako člen delegace podepsal v Moskvě souhlas s okupací země, na jaře 1969 byl podepsán pod tzv. "pendrekovým zákonem", umožňující brutální potlačení protirežimních demonstrací /což mělo za následek smrt několika lidí v srpnu 1969/. Po úplném odstavení od politiky se odmítal zapojit do jakýchkoliv disidentských aktivit a následujících 20 let se ponořil do mlčení.
Jeho "znovuvzkříšení" nastalo až v roce 1988, kdy obdržel čestný doktorát v Bologni, kde ve svém projevu obhajoval myšlenky tzv."reformního" komunismu. Po listopadu 1989 nepochopil, že je již jen ikonou, vyprázdněnou figurou, která má zpoždění oněch 20 let. Jeho projevy byly typicky funkcionářské, tak jak byl zvyklý ze svých akčních dob. Svědkové tvrdí, že když se dozvěděl o tom, že nebude presidentem republiky, začal plakat. Stal se aspoň předsedou FS a to především z důvodu, že presidentem byl Čech Havel a bylo nutno udržet jistou národnostní paritu ve vysokých funkcích.
Havárie na dálnici D1, která měla své zápletky v podezření, že byla inscenována, ukončila jeho aktivní život, který se definitivně uzavřel v listopadu téhož roku. Dodnes panují některé nejasnosti, proč nebyl připoután, proč jeho řidič vyvázl zcela nezraněn, proč byl převezen do nemocnice v Humpolci a nikoli do Brna s lepším vybavením pro uvedené účely. A.D měl svědčit v procesu proti KGB o tři dny později a je možné, že jeho aktovka mohla skrývat některé důležité materiály. I vražda Piotra Jaroszewicze - předsedy PDS /obdoby KSČ u nás/ ve stejný den - mohla přívržencům spikleneckých teorií připadat zajímavá.
Alexandr Dubček byl a zůstane již navždy spíše tragickou postavou našich dějin, člověkem, který si sám se sebou příliš nevěděl rady, člověkem, který se dostal na místo, na něž neměl dostatek odvahy a schopností. Nikdy nepřekročil svůj obzor komunisty, který považuje svou pravdu za tu jedinou.
