Deník.cz přinesl článek „Trojčlenka je základ všeho“. Informuje o aktivitě podnikatelů, která chce dosáhnout zlepšení úrovně českého školství. Nepřekvapuje mne, že v čele tohoto rozumného myšlenkového proudu nestojí zástupci pedagogické vědy, ale odborníci z praxe. Česká pedagogika si totiž stále ještě neuvědomila, že se doba změnila. Po roce 1989 se ministerstvu podařilo prosadit „Bílou knihu“ a následně „rámcové vzdělávací programy“, které přenesly odpovědnost za kvalitu obsahu vzdělávání na učitele. Učitel pak místo přípravy na vyučování sepisuje projekty a tvoří rámcové vzdělávací programy, což jsou obory činnosti pro něž nebyl vzděláním připraven. Zbytečně tak přichází o svou tvořivou energii, kterou by účelněji využil při práci se žáky ve třídě. Důsledkem těchto neuvážených změn je výrazné zhoršení výsledků žáků ve srovnávacích testech OECD.
Bílá kniha byla v podstatě připravena již před rokem 1989. Ve své době to byl zajímavý materiál, ale bohužel vznikl na základech marxistické pedagogiky. Ta kladla na prvé místo materialistický přístup ve všech vyučovacích předmětech. To spolu s nedostatečným pedagogickým výzkumem a nekritickým přejímáním cizích vzorů, přineslo své plody.
Základem školské filosofie v uplynulých letech byla, a bohužel ještě je materialistická filosofie marx-leniského typu.. Proto z vyučování mizí působení na city žáků. Z dějepisu se stal přehled dat. Zajímavé příběhy, které poutaly pozornost žáků a činily z dějepisu oblíbený předmět, zmizely. Základem výuky jazyků se v rozporu s učením Komenského stala gramatika. Matematika se také oděla do hávu vědy a místo řešení zajímavých praktických problémů zvládali žáci základy "čisté" vědy, okořeněné počítáním vagonů s železnou rudou, putující k nám ze SSSR. Totéž se dělo i v dalších předmětech. Poslední předmět, který odolával, měnil často své jméno: práce v dílnách, základy výroby atd., až nakonec prakticky zanikl.
K tomu přistupuje i dogma, přejaté z teorie komunistické výchovy, že ve škole žáci nepropadají. Jeho uplatňováním vychováváme žáky k neschopnosti překonávat překážky, k přesvědčení, že není nutné pracovat, že není nutné respektovat příkazy nadřízených, protože nakonec přijde bezpracný zisk. To z pohledu psychologa posiluje nežádoucí chování, jehož výsledkem je nechuť pracovat a také představa, že mám na vše nárok, aniž bych hnul prstem. Dospělý, ale i nadřízený tak ztrácí autoritu a to se odráží v přístupu těchto dětí k dalším společenským vztahům. Tak škola znesnadňuje další začlenění takto vychovávaných dětí do společnosti. S tím, do jisté míry, souvisí i úpadek kázně ve školách. Učitel se pak ve škole cítí, jako indiánský zvěd na nepřátelském území.
Autorům změn provedených ve školství po roce 1989 unikla skutečnost, že se změnila celá společnost a proto by se měl od základu změnit školský systém. Nemyslím tím rušení škol a zakládání nových, ale vytvoření nové filosofie výchovy, která by jasně formulovala cíl výchovy, respektující společenské změny po roce 1989. Cíl výchovy pak určuje, jakého člověka chceme vychovat a jakými prostředky toho dosáhneme.
Místo toho se pedagogická teorie pustila do oprašování naftalinem načichlých koncepcí, které vznikly na konci 19. století jako nástroj pro práci se sociálně znevýhodněnými dětmi (Montessori, Waldorfská škola). Také se objevilo volání po jakési blíže neurčené moderní metodě, která by zachránila školství. Tato metoda je něco jako Svatý Grál. nikdo neví co to je, ale všichni po ni touží.
Nikoho nenapadlo využít, tak jak to udělal Komenský, pokroku psychologie v oblasti teorie učení a aplikovat tyto poznatky do obsahu vzdělávání, do tvorby učebnic a vyučování. Moderní teorie učení, rozvíjená na západě, byla trnem v očích marxistů, proto do pedagogiky výrazněji nepronikla. Místo hledání zázračných metod by stačila systematická, opravdu vědecká práce a mohli jsme být mnohem dál. Přitom by stačilo jen málo: Mít filosofický rámec a aplikovat poznatky moderní pedagogické, sociální a vývojové psychologie na problémy výchovy a vzdělávání.
Naši pedagogickou vědu, ani ministerstvo školství, také příliš nezajímá ani otázka přípravy budoucích učitelů. Bylo by velmi zajímavé vědět, kolik skutečných vědeckých výzkumů (hodných tohoto označení) se podařilo uskutečnit a kolik z nich ovlivnilo vývoj školství. Kolik vědeckých prací o tom, jak vyučovat ten, či onen předmět vzniklo? Má vůbec někdo zájem o rozvíjení didaktik jednotlivých vyučovacích předmětů? Je tvorba učebnic prací pro odborníky na vyučování, nebo výnosným džobem pro spřátelené "vědce"? Výsledkem je situace, kdy workshopy připravující podomní prodejce a pojišťováky, mají z pedagogického hlediska vyšší kvalitu než školní výuka.
Ministerstvo školství neřeší problém kvality vzdělávání, ale zajímá je kvalita škol. Ta je dle ministerstva dána tím, jak škola respektuje zákon. Proto školská inspekce nehodnotí kvalitu vyučovacích hodin, kvalitu učitelů a práce ředitelů škol. Hodnotí pouze to, jak školy dodržují zákon. Zákon určuje délku přestávek, délku vyučovací hodiny a jiné „zásadní prvky“ organizace škol, které však o kvalitě vyučování neříkají téměř nic. Zákon však nic neříká o tom, že by měl učitel žáka něco naučit. V poslední době se školní inspekce zaměřila dokonce i na rámcové vzdělávací programy, ale i zde hodnotí jen to, co nařizuje zákon. Takové hodnocení je formální a v podstatě není k ničemu. Ministerstvo školství tak dokázalo, že netuší jak důležitá je zpětná vazba pro řízení.
Ministerstvo školství se zřejmě domnívá, že jeho práce bude posuzována podle toho, kolik získá peněz z evropských fondů, bez ohledu na cíl vzdělávání a výchovy. Proto horečně, a za každou cenu, zabezpečuje tvorbu projektů, bez ohledu na to, jak přispějí kvalitě našeho školství. Čím více utratíme, tím budeme lepší. A tak se plýtvá a rozhazují se peníze podle zásady: „Z cizího krev neteče“. Z ministerstva školství se stává velký kšeft přitahující tuneláře a příživníky všeho druhu. Odborníci na výchovu byli postupně z ministerstva vytlačeni.
Každý začínající manažer ví, že systém musí být hodnocen na základě vyhodnocení zpětné vazby o výsledku činnosti. Přeloženo do běžného jazyka: Hodnotit činnost lze jen podle dosaženého výsledku. Výsledkem školství nejsou peníze, ale vzdělaní a slušní žáci. Když se kvalita žáků zhoršuje, což prokazují mezinárodní testy, měly by být vyvozeny důsledky. Ne však vůči učitelům, kterým ministerstvo hodilo na krk celou odpovědnost za výchovu mladé generace, aniž by jim k tomu vytvořilo podmínky, ale vůči neschopným „manažerům“, kteří naše školství přivedli do krizové situace.
