Jak to, že už dávno nejsi v balíku?

Včera jsem potkal jednoho dávného kamaráda. Nastal takový ten okamžik, kdy se chlapi trochu chlubí a přeměřují si pindíky, kdo to dotáhl dál.

Mirek je z lepší rodiny, jeho táta byl za komoušů ředitelem nějaké té velké fabriky, pak to zprivatizoval a dobře prodal a Mirek je teď úspěšný podnikatel, který místo táty už jen přehazuje peníze z hromádky na hromádku. Nějaký ten development, spousta výhodných pronájmů. Podíly ve firmách. Prostě dobrej oddíl.

"Ty vole a ty furt ještě podnikáš v těch kachlích jo?" Podivil se Mirek, že někoho může bavit tak dlouho dělat to stejný.

"Jo Mirku, dělám to už letos dvacet pět let!" Odpověděl jsem.

"Ty vole, tak to musíš být v děsným balíku, tak proč jako jezdíš dodávkou. To mně vysvětli?"

A pak jsem asi čtyřicet minut poslouchal školení o tom, jak vydělávat prachy je snadné, jak leží všude na zemi a co všechno a kdo všechno se za ně dá koupit.

Tohleto chlapské porovnávání pindíků jsem teda asi prohrál, když jezdím v té postarší dodávce. Tak jsme se rozloučili, on odfrčel svým Jaguárem a já si všimnul, že u obrubníku kvetou voňavý fialky a nebe je krásně modrý a holky už odložily zimní bundy.

Nevím, jestli si toho Mirek přes zatmavená skla svých luxusních slunečních brejlí od Hugo Bosse všimnul taky , ale já teda jo a tak jsem se usmál pod nos a odjel ve svý dodávce do svýho žlutýho domku, ke své skoro stejně jako já staré ženě, co nemá ani silikóny, ale za to má nádherné ruce s dlouhými štíhlými prsty, jednu nosní dírku maličko větší, což jde vidět jenom u milování, a taky umí báječně péct dvojctihodné koláče  a dělá nejlepší  španělské ptáčky na světě a když onemocním a horečka se mnou sekne do pelechu, uvaří mi čaj, co voní po pendreku a klouže hladce do krku

Zítra mám těžký ráno. Mám totiž stěhovačku do patra!

Tenhle milý pán s paní nás svým přánim teda prověřili. Objednali si u nás hydromasážní vanu. Parádní značkový kousek v ceně ojetého menšího auta.

Obklady se neměly měnit, jen vana. Jinak se vším spokojenost. Přivezli jsme vanu na místo montáže a zjistili, že to bude do prvního patra po točitých schodech s masivním luxusním zábradlím ze dřeva a že ty schody jsou dost úzký a futra od koupelny jsou o pět centimetrů menší než vana.

No toť úkol hodný mistra. Takže vybourat futra, přesvědčit rychle majitele, že koupelna se musí udělat nová celá, protože nemá náhradní kachličky a pak už jen sehnat čtyři silné chlapy, kteří dokáží vynést vanu z litého mramoru (těžká jako prase) s motorem a dvěma masážními systémy a ocelovým rámem na výšku nahoru.

Jeden z těch "silných" mladých chlapů jsem byl já, padesátiletej chlápek s ne zrovna skvělou kondicí, navíc schvácený jarním nachlazením, další byl můj šedesátikilovej  prodejní asistent zvaný "Zagroškudla" a pak dva chudáci obkladači, co měli zrovna volnějc.

Takže brzký ranní příjezd a demontáž obrázků a drobných ozdůbek ze zdi. Důkladná obhlídka cesty a nezbytná půlhodina nadávání, "Jak to nepude a kurva, kdo to vymyslel?" (Já :-) ) A pak životní vypětí, praskající kosti a šlachy, vyceněné zuby, naběhlé svaly a hektolitry potu a taky nějaká ta malá řemeslnická ulevující "Kurvopička," lítající vzduchem.

Babička, co nás má hlídat, se krčí, zacpává si uši a křižuje se dole v obýváku.

Prej jsme "Satani!"

Samozřejmě, že jsou tam ty klasický okamžiky, kdy to jeden chlap celý drží jednou rukou a řve:

"Kurva já už to neudržím!"

Pak jsou tam chvilky, kdy to kousek jde dobře a pak zase starej tlustej Vlk uvízne v zatáčce schodiště zkroucenej pod vanou, v krku má zabodnutou nožičku od vany a vlastním pupkem chrání vanu proti odření hrany, ovšem nemůže ven ani on ani vana, protože se tam prostě šprajc.

 Už to vypadá na smrťák a navěky ucpané schodiště, ale pak se drobný,ale svalnatý prodejní asisent Marťas nějak prosmýkne pod tu vanu a Vlka a trochu ji vlastním hřbetem nadzvedne, takže Vlkovi zajedou oční bulvy zpátky do lebky, konečně se nadechne, zařve tak mocně, že mu málem praskne guma na trenýrkách do zvonu a vyrve odřenýma prackama tu vanu ze zábradlí a můžeme pokračovat.

Nechybí nějaký ten drsný chlapský humor, o tom, jak když jsme byli mladí tak jsme takové vaničky nosili na koko.... no radši- kokodák.

Taky teče trochu krve z odraných kloubů a přibude nějaká ta frajerská modřina, když jste pod to musel strčit vlastní nohu, aby se to neojeblo o schod.

A pak je ta mrcha jedna velká a těžká najednou nahoře a v koupelně do nastalého ticha jen funí čtyři chlapi, zpocení jak pivovarští koně a utírají si pot a žgryndy a dole v obýváku babička hlídačka, která pochopila, že to ticho je vítězné, křičí Halelůja.

 My chlapi, co jsme nesli vršek pak trochu rýpeme do těch dolních, že už jsou fakt staří a dolní chlapi se nám horním zase pošklebují, že nahoře by to uneslo i děcko z mateřské školky.

A.................

Prostě zase se to povedlo a ta nová koupelna bude krásná a s parádní vanou.

A proto mám tuhle svoji práci rád, pro ten okamžik, kdy se to povede!

Pak už mi stačí jen voňavé kytky, modré jarní nebe a hezké holky v ulicích.

A tak Mirku promiň, ale život přeci nejsou jenom prachy!