Jak jsem byl u konkurence na špionáži

Jsem v neděli byl v tom Makru na špionáži.

 Jakože jak to tam dělají tu zeleninu a ovoce, protože přemýšlím , že ze zadní části svého olomouckého krámu udělám OVO ZELO.

Tak jsem si tam posbíral nějaké zeleninové kousky, udělal dvě špionážní fotky cenovek a vyrazil ke kase. Za mnou se brzy utvořila fronta pracujících žen na nákupech. Prodavačka si bere z pásu ty ředkvičky a jablka a pěkně to odsýpá, pracující ženy jsou v klidu, protože ten zoufalec chlap, co nakupuje, zatímco její starý ještě spí, moc neprudí a nezdržuje.

V tom se mladá pokladní dostane k poslední položce, což je okurka hadovka a tiše pronese:

"Pane, prosím vás, ten okurek nemá štítek s kódem, mohl byste si do oddělení zeleniny zaběhnout ho vyměnit za nějaký jiný?"

Vzadu ve frontě to zamručí, jako když medvědice leze nasraná z brlohu po mizerné zimě. Začínám se potit.............. ano.......... až tam dole, kde začínají půlky.

"To jsem čekala, to jsem si myslela , že se stane!!! Prostě chlap!" Zavrčí jedna z žen ve frontě a nahrbí se jak Karlos Vémola v ringu..... No........... je mu i trochu podobná.

"Teď tam bude čtvrthodiny pajdat, pak se tam bude čtvrt hodiny hrabat v bedně a za čtyřicet minut je zpátky. A my tady budeme čekat až dopajdá zpátky Hergot!!! Kuwa, já mám doma rozvařený oběd!!!!" Zasoptila druhá a zakoulela očima.

Bezradně jsem stál u kasy a přemýšlel, co mi skýtá větší šanci k přežití? Zoufalý běh do OVOZELO, nebo taktický, zbabělý útěk do auta.

"Tak co pane, vy jste usnul??!!! Halóóó." Vycení na mě zuby třetí z žen ve frontě. Levý špičák má ulomený, zřejmě památka na posledního chudáka, co ho minule zardousila u jiné kasy.

Mladá pokladní vyděšeně v panice zatřepe řasami.

"Tak co pane ? Půjdete si pro nový okurek?" Špitne tiše a soucitně na mě hledí.

"To bych asi nepřežil slečno, prosím necháte si ho??? Zaplatím raději bez něj."

Rychle vybíhám před obchod, nahážu vše do auta a mizím tak rychle, že jsem si odrazil ráfek na kole o pangejt. Při výjezdu z parkoviště ještě koutkem oka zahlídnu, jak na parkoviště vbíhají ty tři hydry s vozíky a vraždí mě přes boční sklo očima.

Instinktivně se přikrčím a z parkoviště vyjíždím po dvou kolech asi stotřicítkou na druhý rychlostní stupeň. Auto řve a já se modlím, aby si některá z nich nezapamatovala moji espézetku.

Kuwa....................tak to bylo o fous! Holt ženská, když má rozvařený oběd na plotně, aby to měl Franta přesně na dvanáct, je schopná zabít jednou ranou malíkovou hranou.