Zrada vzdělanců?

Skupina evropských intelektuálů, včetně Milana Kundery, vydala výzvu, tvrdící, že Evropa je v největším nebezpečí za posledních 70 let. Julien Benda popsal ve své knize Zrada vzdělanců kolaboraci vzdělanců.

Odloučení intelektuálů od lidu

  V meziválečném období popsal Julien Benda ve své knize Zrada vzdělanců spolupráci vzdělanců s totalitními organizacemi, tenkrát ještě ve stadiu zrodu. Vzdělanci se odpoutali od svého poslání „obecné humanity“ a kolaborovali se zlem. Podle jeho vyjádření to učinili za peníze a slávu. Ideově se vlastně vzdělanec vymkl z univerzálních hodnot lidství a dal se do služeb speciálním hodnotám nacionalismu a třídně laděným ideálům také ve jménu lidství, ale speciálního - národního a třídního. Tenkrát vznikající totality měly humanitní základ, řešily bídu dělnické třídy a dávaly masám naději na lepší život. Benda to nazval zradou proto, že tyto totality používaly ve jménu svých líbivých ideálů zavrženíhodných násilnických metod. Měl pravdu, stal se vlastně prorokem, tyto organizace potom způsobily nesmírné zlo, které už se vymklo původnímu účelu - zlo pouze jako dočasná metoda k dosažení dobra.

  Jsou dnešní intelektuálové takovými proroky, jako byl Benda? Je výzva Fight for Europe prorockým prologem varujícím před nacionalismem a iredentismem? Myslím, že má spíše pravdu Milan Knížák, když považuje tuto aktivitu za zpozdilou. Ano, historie se sice opakuje, ale ne zcela. Kde stojí dnes tak řečení populisté a nacionalisté, kteří jsou ve výzvě kritizováni? Vždyť i oni na něco reagují, každý jev někde začíná a má nějakou příčinu. Vždyť i totalitní režimy měly příčinu v pauperizaci lidí, způsobené válkou (první světovou) a hospodářskou krizí.

  Proto i současné emotivní reakce proti Evropské unii využívající národního vědomí jsou reakcí na snahy EU snížit rozhodovací pravomoci zvolené reprezentace národních států. Ale hlavně integrace EU není jasná, není nikde schválená cílová vize. Neví se tedy vůbec, kam kráčíme, a v určitém momentu, když občané začnou cítit nějaké omezení suverenity, nutně, pokud jsou ještě svobodní, povstanou. To samozřejmě udělají obyčejní občané, nikoliv intelektuálové; právě proto toho mohou využít politici chovající se jako populisté (typicky v případě prezidenta Zemana), kteří obyčejné lidi oslovují nejsnadněji. Potom ovšem nepřítomnost a protest intelektuálů (viditelně vysokých škol a umělců) v tomto hnutí vypadá jako zrada intelektuálů, jako nepochopení situace, jako zaprodání zájmů národa. Je to tak?

Přirozenost jako kritérium

  Jaké hodnoty stojí proti sobě? Na jedné straně intelektuálské vize sjednocené Evropy, nikterak přesně nevyjádřené, dokonce velmi snadno vyvratitelné. Na druhé straně vyzkoušený a přirozený princip národního státu. Tedy iluze proti přirozenému principu, který viditelně funguje a nebyl zatím překonán (rozbíjení národního státu není překonávání, dokud není jiný použitelný vzor). Národní stát byl sice kdysi zneužit nacismem, ale nebyl to nacismus sám o sobě. Národní stát lidi sjednocuje a vytváří sociální kapitál, tedy nezištnou angažovanost, která viditelně upadá s úpadkem národního vědomí. Lidové hnutí, má přirozený konzervativní charakter. Proč se ho etablovaní intelektuálové neúčastní? Na to je docela jednoduchá odpověď: Národní vědomí už opustili v zájmu iluzí, většinou v zájmu představy, že brání zlému nacionalismu. Přestože cítí, že demokracie nemůže existovat bez emotivního vztahu ke svému národu, obvykle žijí v neuvěřitelném rozporu, za demokracii bojují, ale ve skutečnosti tvrdí, že je špatná a přinesla nástup nacismu. Chtějí demokracii nebo nechtějí? Ve skutečnosti za ni bojují v Rusku a Číně, ale doma z ní mají strach, protože to je ona, která vynáší do vlády jejich populistické odpůrce.

  Populismus roste s čistě prospěchovým přístupem ke státu. Je překonatelný pouze sounáležitostí občanů, pouze sociálním kapitálem, přesvědčením, že stát je náš a my musíme přece také přinést nějaké oběti. Populismus neodstraní univerzalističtí intelektuálové, kteří národní vědomí opustili. Co vlastně chtějí? Emotivní vztah k národu a státu nechtějí, vystupují proti němu, ale populismus jako výsledek tohoto jejich snažení je jejich nepřítel. Opět rozporné a nevyjasněné iluze. 

  Opuštění přirozeného fundamentu, ze kterého člověk pochází, má základ v mnoha ideologických akcích, v přesvědčení o správnosti univerzalistických ideologií, které mají udělat z člověka izolovaného univerzálního jednotlivce bez pohlaví, bez rodiny, bez genderového statusu, bez národa a obce. Má vzniknout nějaká nová demokracie nátlakových skupin, prý občanská společnost, zvaná někdy otevřená společnost nebo duhová společnost, která bude postavena na spolcích, ve skutečnosti placených bohatými světovými oligarchy, a tím se vyřadí skutečné zvolené orgány. Základem této nové ideologie jsou jen iluze. A takové mohou mít jen mladí intelektuálové bez zkušeností, většinou bez rodin, bez reálných představ, většinou neschopní odpovědět na konkrétní otázky z praxe. Bohužel i mnozí starší univerzalisticky přesvědčení intelektuálové, kteří žijí minulostí a bojují minulé války s komunistickým režimem, kdy byl antropologický univerzalismus zbraní. Nemyslím si, že je to následek „digitální demence“, spíše přesvědčení na základě banalizace svého života, korektnosti k mocným, k zajištění kontaktů, moci, slávy a peněz. Nevylučuji ovšem nezištné přesvědčení.

  Hlavní otázkou je: kdo bude vládnout? Jestliže bude vládnout lid dané země, potom si zvolí tzv. populisty, kteří budou hájit zájmy národa. Pokud bude skutečná demokracie, musí existovat emotivní vztah k vlastnímu národu a nezištná angažovanost, jinak nastane jen uplatňování osobních zájmů a postupný rozklad jak vidíme dnes. Tento vzor národního státu je přirozený, vznikl přirozeným vývojem. Jinak může vládnout jedna z mnoha variant propojení peněz, nátlaků, vazalských vztahů v rámci diktatury. Evropská unie může být jednou z variant diktatury. Demokratická být nemůže, protože nemá jednotnou identitu. Zavedením demokracie by vládly velké národy a univerzalismus by zanikl. Univerzalističtí intelektuálové musí předstírat, že to neví. Předstírají iluzi univerzalismu, který není reálný sám o sobě, ale je jen metodou nastolení imperiálního nacionalismu některého z velkých národů.

Vývojové trendy

   Přirozené principy fungují samy bez zasahování člověka a nejznámějším dobře popsaným je tržní ekonomika. Stejným přirozeným principem je národ, na který se přenesla emotivní energie z dřívější sounáležitosti s rodinným klanem nebo kmenem. Evropa je kontinent a přes určité společné prvky takový emotivní vztah nemá. Vytvořit ho uměle nelze, přirozený princip, kterým by se identita vyvíjela, nikde nevidím. Semknutí se okolo „evropských hodnot“ a „lidských práv“ jako nějakého náboženství nevytváří žádnou kulturu, žádný emotivní vztah, žádnou sounáležitost, žádnou nezištnou angažovanost jako u sounáležitosti s národem. Uměle vytvořené hradby proti Rusku a Číně nevytvoří nějaké semknutí. Tyto země mají jen poněkud odlišné hodnoty, většinou k těm evropským směřují, jen to déle trvá. Boj s nimi ve skutečnosti není ideologický, ale má ekonomický charakter, je to boj o trhy a o zdroje. Je to boj supervelmocí, do kterého jsme nějak zataženi a nuceni. Využívat toho k nepřátelství, aby vznikla sounáležitost a identita, je opět jedna z iluzí.

  Také se domnívám, že Němci a Francouzi jsou spíše s Evropou spojeni, oba národy měly jakési imperiální snahy Evropu sjednotit a ovládnout. U nich možná je EU jakési pokračování jejich národních říší. Takový fundament evropské identity si lze představit jako nebezpečný. Nemá snad dohoda Merkelové a Macrona právě tento účel? Nebude příští Evropa nějaké franconěmecké směřování, nadřazenost kulturní a poevropštění nebude snad pofrankoněmčení?

  Kdo jsou vlastně univerzalističtí intelektuálové? Stali se snad nějakými novými Evropany, rozešli se se svým národem a přijali za svoji identitu Evropu? Ale to není strukturovaná identita, tedy identita národní rozšířená na Evropu. To je evropská identita vzniklá na troskách identity národní. Kam se přidá univerzalistický intelektuál, když půjde o spor jeho národa s evropskými strukturami? Půjde proti svému národu? A koho bude ve skutečnosti hájit? Evropu jako vidinu?

  Přesto nemůžeme rozpustit Evropu bez nějaké supervize. Bezpečnost před sebou samými musíme zajišťovat orgány, které budou mít určitou moc hlavně řešit spory ve vztazích, nikoliv zasahovat dovnitř států. Diverzifikovaný svět národů nelze zrušit, národní kultury jsou to proto, aby soutěžily svými vzory. To nejsou jen kultury jako nějaký folklór, to jsou životní vzory, to jsou způsoby obživy a života. K tomu je zapotřebí vytvořit též vhodný způsob integrace cizinců tak, aby domácí kultura nebyla ohrožena, může být obohacena, pokud bude chtít. Ani obohacování nelze vnucovat.

Zdroje:

Julien Benda – Zrada vzdělanců – Mánes Praha 1929

http://tn.nova.cz/clanek/zachrante-evropu-pred-populismem-varuje-manifest.html