Nevíme, kde žijeme

Charakter současného života se nedá zařadit k žádnému tradičnímu evropskému ideálu, občas se objeví něco jako liberalismus apod., což ovšem není pravda. V podstatě žijeme v jakémsi chaosu.

Tento chaos vznikl z nihilismu západních demokracií a do něj se projektovaly různé zájmy formulované do myšlenek, které se hodily některé z mocných skupin finančních nebo společenských.

Po opuštění klasické demokracie, která vytvářela vládu lidí nezávislou na penězích a skupinách, protože byla silná a opírala se o státotvornou střední třídu a její ideály svobody a demokracie, nastala podivná doba, kterou bychom mohli nazvat influenkracie. Kdo svým vlivem pronikne do řídících orgánů, ten prosadí svoji ideu. Dnes jsme pod vlivem zahraničních korporací a jejich zájmů, EU a USA. Jejich vlivy jsou silnější než domácích subjektů. Ani čeští podnikatelé, ani dělnické organizace nemají rozhodující vliv.

Kam se poděla svoboda slova?

  Juraj Draxler (viz Disput 23.2.2024) si stěžuje na současné lidi a uvádí, jak dříve byli lidé stateční. Zmiňuje: Sarte, Foucault, Aron, Marcuse, Habermas. Martin Luther King za to zaplatil životem. Velká část lidí žila permanentně v odporu k režimu, ale vzhledem ke svobodě si mohla dovolit odporovat (to neznamená, že nenesla určité následky). Takový boj dnes chybí (alespoň v Evropě). Samozřejmě by to byl jiný boj, jsou jiné hodnoty hodné obhajoby. Ale influenci už nedělají stateční intelektuálové, ale peníze v rukou prodejných intelektuálů. Stateční intelektuálové nemají podporu, uchýlili se na okrajové weby, dostávají se do marginality, zatímco ti někdejší měli významnou širokou podporu, mluvilo se o nich na univerzitách a studentský život vřel protesty. Dnes jsou tito protestující, pokud nejednají v zájmu establishmentu, nazýváni „desoláty“, přesto, že protesty jsou naprosto klidné, a jejich organizátoři jsou pronásledováni, jakoby to byli zločinci a jsou na ně pořádány kampaně v zaprodaných sdělovacích prostředcích. Je pozorovatelný rozdíl v tom, že tyto protesty nemají podporu v nikom jiném, než v účastnících (a snad podporovatelích uvnitř prostého lidu). Kde jsou ovšem intelektuálové, celé univerzity a celé fakulty, zástupy studentů, opoziční sdělovací prostředky? Kde je demokracie a svoboda? Bez skutečných protestů není vývoj, není pokrok a nehledají se řešení. Establishment nikdy nechtěl vývoj. Vývoj však byl, byl součástí systému, proti tomu nikdo nic neudělal. To byla demokracie, dnes není.

  Je absence protestů snad proto, že tyto někdejší ideály protestujících byly splněny? Jednak nikoliv všechny, ale vyvstávají jiné problémy, které mají jen slabé zastoupení, a dokonce problémy velké nikdo dostatečně nereflektuje. Draxler si opět stěžuje, že zanikla investigativní novinařina. Kde jsou ti stateční novináři, kterým se podařilo vyfotografovat účinky napalmu použitým Američany ve Vietnamu, aby na základě těchto informací skončil vietnamský konflikt? Co kdyby dnes třeba někdo napsal reportáž o vnitřní politické situaci na Ukrajině, třeba o tom, kam se poděli opoziční politici Janukovičovy strany, a položil otázku, zda je Ukrajina a byla i před válkou vůbec demokratická? Kde jsou politici strany Za život? Tyto informace chybí permanentně už poměrně dávno. Pokud je někdo hledá a nalézá, ocitne se na okraji a nemá podporu odnikud. Všichni se bojí. Není statečnost a odhodlanost bojovat za pravdu. Draxler nepíše o příčinách této změny, v podstatě je velmi podivné, že demokracie zaniká sama od sebe, vždyť angažovanost a nastavování vlastního krku bylo vždy.

  Já se domnívám, že problém je v nezávislém financování. Jestliže opoziční noviny měly svoje odběratele, zisk s případnými příspěvky byl dostačující, mohla se investigativní novinařina rozvíjet. Dokladem je i K.H.Borovský, kterého museli v noci přepadnout policisté a odvést do Brixenu, protože jinak by nejenom vydával své noviny dál, ale možná dokonce založil další, protože čtenářů ochotných je kupovat měl dost. Dnes se za informace na internetu neplatí, tím pádem se neplatí ani novináři. Dnes jsou informace ve větším nebezpečí, protože mohou být na internetu sledovány a selektivně blokovány. Otázka zastrašování je dnes mnohem naléhavější. Samostatný rolník nebo řemeslník měl svoje financování, na které nemohl mít nikdo vliv. Financování dnešních webů je obvykle z reklam a podniky mají strach z kampaní, které je možné proti nim vést.

Ideový chaos

  V demokracii stát chrání občany a zajišťuje jejich práva. Influenkracie je režim, ve kterém ochrana občanů selhává. Tento režim vznikl otevřenými hranicemi, realizací tzv. „otevřené společnosti“. Domácí podnik proti zahraničnímu nemá žádnou výhodu, nikdo ho nechrání (viditelné je to dnes na protestech zemědělců). Zahraniční korporace bohatší, než celý český stát si mohou cokoliv dovolit. Za těmito korporacemi stojí jiné státy a jejich vliv, není to jen známý případ Snowdena, který zveřejnil, jak americká vláda využívá Facebook k informacím o občanech cizích států, ale i různé nadace zakládající neziskovky na našem území. Stát se brání pouze ruskému vlivu, na ostatní nemá „páku“.

  Ale influenkracie se projevuje také v ideovém působení. Náš stát nezaujal po převratu v r. 1989 jasnou ideovou doktrínu, vágní definice liberalismu nic neříká (kromě volného trhu). Prezident Havel říkal cosi, čemuž lidé nerozuměli a co vůbec nezapadalo do tradic. Myšlenkový chaos se prohluboval zvětšujícím se vlivem západních myšlenek, které už tenkrát byly směsicí protichůdných idejí.

  Kdo měl sílu, toho ideály se prosazovaly. Pomalu se prosazovaly myšlenky neomarxismu, tedy jakéhosi marxismu bez kolektivismu. Tato egocentrická idea splňovala lidská přání na zvyšující se „rovnost ve výsledku“ různých skupin etnických, kulturních a sexuálních, přičemž se jaksi zanedbalo, kdo je ten povinný, kdo má tato přání plnit. Takže se míra mohla přehánět do extrémů. Tato jakási synkretická idea nebyla koncem, pouze se stala základem pro influenci. Muslimové zaútočili na evropské pořádky. Salman Rushdie byl pronásledován pro svoji knihu Satanské verše muslimy celého světa. Objevovali se další svobodně píšící, ale muslimové evropský pojem svobody neznají. Trestají smrtí. Postupně se jim ustupovalo téměř ve všem. Co si mohl dovolit muslim, si evropský křesťan dovolit nemohl, muslimské zločiny byly zatajovány. Pokání za kolonialismus a otrokářství gradovalo do směšného klanění jakémukoliv černochovi. Občanská rovnost ovšem už v USA dávno je. Není pochopitelné, proč se tedy klanět (klanět se vyžadovalo i od nás, ačkoliv jsme nikdy s kolonialismem a otrokářstvím nic společného neměli)? Proti neklanějícímu byly pořádány primitivní kampaně jako proti xenofobovi a rasistovi (to samo od sebe ukazuje na ubohost – „my se teď klaníme, kdo se neklaní, není náš“). Samozřejmě, že klanění byl pokus o usmíření černochů, který ovšem žádný význam neměl, dá se říci, že asimilaci černochů spíše znemožnil, protože černošský šovinismus se projevoval dál. Co ale znamenají takové akce? Místo občanské rovnosti jako se prosazuje modlářství? Navíc celá kampaň ukazuje na rasismus. Rovnoprávnému občanovi se přece nebudu klanět.

  Zatímco liberalismus hlásá co nejmenší vměšování státu do společnosti, ekologové ovládli EK a vynutili si tsunami příkazů a zákazů. Na jedné straně se vozí dětské hračky přes půl světa, na druhé se připravují šikanósní předpisy pro stavby. Nebezpečný a nefunkční elektromobil je prosazován dotacemi a bez dotací prakticky nemůže být vyráběn, solární baterie jsou drahá a málo účinná hračka, ale na co budou létat letadla, která spotřebují daleko více energie než auta? Co s nákladní a lodní dopravou? Opravdová ekologie vyžaduje skromnost, ale nikde ji vidět není. Státy jsou stále posuzovány podle růstu HDP. Lidé přece nebudou žít skromně a v životní úrovni se budou stále předhánět. I ti lidé, kteří jsou vegetariáni, uznávají nutnost úspor zdrojů, nakonec jezdí auty a kolo vytáhnou jen, když je to možné. Nelze jim nic vyčítat, musí přece jezdit do práce a svoji práci vykonávat, obchodníci musí zboží přivést, výrobci vyrobit.

  Jestliže vyznáváme liberalismus a volný globální trh, nelze prakticky nikoho nutit do ekologických opatření, jedině dobrovolně, možná příslibem dotací. Tak to také začalo, jenže s tím se nedá daleko dojít, dotace musí někdo platit, a tak musíme mít znečišťovatele, aby zaplatili ty ekologické. To k ničemu nevede, pouze k obchodování s emisními povolenkami a k uzavírání vlastního průmyslu a přesouvání výroby do Číny. Kdo svůj průmysl uzavře, vydělá na povolenkách. Dobrý obchod. Nevím ovšem, čím budeme jednou platit těm průmyslovým zemím v Asii?

  Přesto se dá vysledovat příčina chaosu. Je to boj liberalismu s ekologií, které sekunduje zákulisně neomarxismus. Liberalismus a ekologie mají opačné cíle. Liberalismus, v současné době globální, chce volný obchod, záplavu zboží, rostoucí náklady a ekologie chce nekončící sérii příkazů a omezení materiální spotřeby. Současná doba se vyznačuje souborem protichůdných opatření. Oba ideály se snaží jeden druhého pohltit a uzpůsobit. Emisní povolenky jsou omezující příkaz, se kterým lze obchodovat. Elektromobily jsou podpořeny dotacemi a výhodami, podniky vkládají investice do projektu, který bez podpory nemůže existovat, a tak vyžadují stálou státní podporu. Stát ani EU ovšem na ni nemá peníze. To už liberalismem nelze nazvat. Bez liberálního volného trhu by nebylo blahobytu, ekologie přináší jen bídu a je pravděpodobné, že se o ni i snaží. Neomarxismus je jakýsi přílepek, který umožňuje zasahovat do tradičních poměrů, využívá menšin k nadvládě cizích zájmů. Každý stát může být nařčen, že utlačuje homosexuály nebo ženy, nebo nedovoluje, aby si děti vybraly v deseti letech pohlaví, a tím omezuje svobodu a demokracii. Aby se to ještě více usnadnilo, je zapotřebí přijmout Istanbulskou úmluvu.

  Když světové korporace potřebují ovládat lidi, vymyslí si nějakou bohulibou činnost. Kdo ji neschvaluje je desolát. Obsahově to jsou zcela nesouvisející věci. Příkladem není jen ekologie. Je to třeba školní inkluze, kde poškozené děti jsou umístěny mezi ostatními, které zdržují ve výuce, aby se co nejméně naučily. To jsou třeba záchody pro ženy i muže shodné. To je požadavek, aby si děti vybraly v deseti letech pohlaví (to je zvlášť nechutný zločinný způsob, jak děti pohlaví zbavit). Tuto činnost potom vydávají za velice důležitou a šikanují státy, že tyto věci nezavádí. Připomíná to šikanování vězňů, aby kartáčky na zuby čistili podlahu. Kdo nečistí je trestán. Zároveň ovšem tyto věci nejsou nějaké zbytečnosti. Všimněme si, že vždy jen ničí lidský rod rozvratem rodin, nepřirozeným sexem, zaujetím žen jinou činností než mateřstvím, nemravnou výchovou dětí. Kromě ekologie se nelze zbavit dojmu, že za tím stojí démonské síly, pouze ekologie má smysl, ale ta byla zneužita.

  Celá ideová struktura je dána jen a jen zájmy silných světových mocenských center snažících se ovládnout státy zevnitř. Žádná z ideologických tezí sama o sobě význam nemá a cokoliv z nich klidně opustí během jednoho dne a zavede se třeba fašismus, který prohlásí za demokracii. Ani s tím už nikdo z občanů nic normálně nenadělá, protože demokracie není a svobodu už občané ztratili dávno.

  Establishment dávno pojem vlast přesunul do oblasti nepřijatelných sociecentrických pojmů podobných fašismu a nacismu (pohrdlivě se mluvilo o flastencích). Najednou však máme proti Rusku za svoji vlast bojovat. Tak jak to vlastně je? Je vlastenectví správné nebo ne? V tomto chaotickém světě opravdu záleží pouze na cizích zájmech, které se momentálně prosazují.

  Pokud bychom měli svoje životy položit ve válce za takovou civilizaci, jakou jsem shora naznačil, nedivím se, že asi nikdo bojovat nebude a nemyslící ubožáci se budou divit, že lidé nechtějí bránit svoji vlast. Přitom bránit vlast by bylo rozumné především proti této úpadkové civilizaci vymírající a degenerující fyzicky i duševně, ve které tvoříme jakousi vykoupenou kolonii, bez možnosti cokoliv ovlivnit a se zmenšující se možností o sobě rozhodovat.