Trump v nepřízni ideologů

Americký prezident Trump vyjel na svoji obchodní a zabezpečovací misi do Helsinek, kde se setkal s ruským prezidentem Putinem. Už samotná cesta byla jeho odpůrci kritizována a posléze její závěry zvedly vlnu odporu. 

Konflikt pragmatického vlastenectví a ideologického myšlení

  Konflikt prezidenta Trumpa s jeho levicovými oponenty v USA a neomarxistickou Evropskou Unií je ukázkový příklad používání zdravého selského rozumu ve srovnání s ideologickou zabedněností.

  Prezident Trump se stal jakýmsi symbolem doby. Doby, kdy se vrací vztah ke své zemi a jejím zájmům. Vidíme to i jinde, třeba v Polsku. V Rusku to mnozí považovali za útočný Putinův nacionalismus, ale jak vidíme, tento trend jde kupředu i jinde. Obvykle se dostává do popředí, když je země nějak zanedbaná, má nějaké problémy, nebo se objeví nebezpečí, které je potřeba řešit. To se stalo ve Východní Evropě migrační krizí, kterou většina lidí těchto zemí vidí jako hrozbu. V Americe je problémů více. Je to samozřejmě migrace také, ale hlavně jsou to hospodářské problémy – neuvěřitelně velký záporný obchodní deficit s Čínou a nevýhodné obchody s Evropou, nerovné postavení v NATO. Nebezpečné režimy zahrávající si s jadernou zbraní jsou stálým nebezpečím.

  Prezident Trump vidí svět naprosto realisticky. Je vlastenec, který chce pro svoji zemi co nejlepší postavení. To dohromady dělá jeho politiku, která je pro mnohé nečitelná, zmatečná, nekonsistentní. Trump přenesl do politiky svoje metody z byznysu. Proto ta nepřehlednost a údajná nekonsistentnost. Má svoje metody klamání, říká něco jiného, když obchod začíná a něco jiného, když konečně končí a dělá se trvalá dohoda. Pro politiku si vyhodnotil se tvářit jako nepřítel, hrozit, udělat nějaké nepřátelské kroky, až se nepřítel zalekne, tak přikročí k dohodě.

  Trump má naprosto reálné představy o světě. To je proti Obamovi a vůbec předchůdcům v úřadě amerického prezidenta velký kladný posun. O východní Evropě mu možná referovaly jeho ženy. V Rusku byl a jistě si dobře všiml, co je potřebné vzhledem k této zemi. Jeho předchůdci opakovali o Východě zlidovělá klišé, o zlém Rusku, o zaostalých východoevropanech, o asijských metodách ruské politiky. Trump dobře ví, jak to je, dobře ví, v čem jsou tato klišé nepravdivá a kde mají reálné jádro. Ideologická jednostranná klišé a černobílé pohledy studenoválečníků jsou pro něj nejšpíše směšné, bohužel s nimi musí bojovat. Už při volbách řekl, že se chce s Putinem domluvit. To se teď naplňuje navzdory téměř dvouletému boji s nařčeními, že Rusko ovlivnilo jeho volbu.

  Typický příklad naprostého nepochopení jeho politiky novináři přinesl případ schůzky v Helsinkách. Trump prohlásil, že prezidentu Putinovi věří, že se Rusko do amerických voleb nevměšovalo. To nadzvedlo ze židle i úctyhodné americké senátory: prý je to zrada, je to nedůvěra v americké tajné služby apod. Ve skutečnosti je to zdvořilostní fráze. Copak už diplomat nemá ani takovou svobodu vyjadřování, aby lichotil soupeři při zápase? Opravdu je přece nutné jít dopředu a snažit se nové pojetí. A tady právě je vidět, že Trump je přesvědčen o novém pojetí. Proto dělá schůzky a je ochoten lichotit. Vždyť přece dobře ví, že USA se vměšuje do ruských voleb permanentně.

  Ohledně Krymu nemělo padnout ani slovo, ale nakonec padlo. Výsledek je jakýsi status quo, uznání současného stavu. To není jen nějaký ústupek z dosavadního pevného postoje válečníka. Trump přece ví, že takových území, která získala nový status proti mezinárodnímu právu, bylo víc a bez uvědomělého „zapomenutí“ se řešit nedají. Určitě je Kosovo takový problém, vyhlášení jeho samostatnosti za přispění cizích vojsk, ale také severní Kypr, svého času obsazený Tureckem. A také Golanské výšiny odebrané Sýrii Izraelem. Copak se na tom dá něco změnit? Nevidím, že by se kvůli tomu třeba vypisovaly sankce na Izrael nebo Turecko. Konečně, kdo by měl být sankciován v případě Kosova?

  A zde je právě další rozdíl mezí pragmatickým a ideologickým myšlením. Zakyslí ideologové mají černobílé myšlení a podobné věci neposuzují reálně podle skutečnosti, ale podle ideologie. To jsme poznali u komunistů, ale dnes je to nejlépe vidět na „bojovnících proti Rusku“. Stejně nepřijatelný čin posuzují nikoliv z nějakého nadřízeného morálního myšlení, ale podle dvojího metru morálky, pro každého jiné.

  Pragmatik to ovšem připustit nemůže. Jeho zkušenosti z obchodu a normálního života ho poučují, že metr musí být jeden. Nemusí to navenek přiznat, může „hrát divadlo“, ale uvnitř je pravda, pravda o tom, že nyní jde o normální poctivý obchod, ve kterém trhovec samozřejmě smlouvá a klame. Třeba i podávání ruky Putinovi. Protože jen pravda vede ke správnému řešení. Přesto si nemyslím, že Trump má Putina za nepřítele. Je to soupeř o trhy, o zdroje, o světový vliv. Ideologové by viděli rádi válku. Ale pragmatický obchodník chce zisk, zvláště když svojí rodině slíbil, že přiveze peníze, aby si mohla postavit dům.

  Rozdíl mezi pragmatickým a ideologickým myšlením je také v oblasti lidských práv a lidské svobody. Pragmatik vidí, že prostě jsou země, které ani taková práva svým občanům poskytnout nemohou. Někdy více, někdy méně. Vidíme, že uskutečňování demokratických principů zklamalo v Egyptě a Alžírsku zcela viditelně, zemi okamžitě ovládli islamisté a armáda musela znovu zavést diktaturu, aby obnovila lidská práva. Pokusy skončily v Libyi rozvratem. V Sýrii už diktátor ví, že něco takového zavést nemůže. Čína by ve skutečné demokracii (vyjma Thaiwanu) fungovat nedokázala. V Rusku je sice už hodně demokratických prvků, ale samotná vláda je stále na úrovni autoritativní diktatury. Co s tím? Každý pragmatik si vyhodnotí, že se s tím dělat nic nedá, že je to pouze otázka dlouhodobého přirozeného vývoje, který je zapotřebí podporovat v tom správném směru, pokud to jde.

  Trump si nejspíše vyhodnotil, že Rusko není skutečný nepřítel, že se k němu nepřátelsky chovat dá pouze jako součást vyšší taktiky, jejíž součástí je také podávání ruky a úsměvy.

Pragmatik nepříznivou tvář nastaví jako divadlo, ideologický fanatik ji zkřiví, aby ji už nenarovnal.

Spojenci si musí být rovní

  Trump nastavuje nepříznivou tvář i ke svým spojencům. Je to samozřejmě také divadlo. Chce uskutečnit narovnání výdajů na obranu NATO a narovnání obchodních vztahů. Úsměvy to nevyřeší, s tím jsou už zkušenosti. Spojenci si stěžují, že Trump se chová k diktátorům srdečněji, než ke spojencům. To je samozřejmě také taktika, kdo takovou hloupost vyslovuje, nerozumí životu. Vždyť i v rodině musí být na děti přísnost, ale s cizími lidmi se jedná úctivě.

  Víme přece samozřejmě, že není možné donekonečna, aby výdaje nesly USA a Evropa se vezla. Ono takové žití ve stínu Velkého bratra (to nemyslím román 1984) je příjemné. Je v něm chládek, a když se něco děje, tak to odnese Velký bratr, protože vyčnívá. Takže nakonec je jasné, že muselo dojít k požadavku zvýšení výdajů členských států NATO. Je to zároveň klacek na Putina a předpoklad, že spojenci budou kupovat americké zbraně.

  Ale hospodářské záležitosti jsou prvořadé. Cla na dovoz surovin je naprosto pragmatické rozhodnutí, není to přece nepřátelství. Vztahy musí být rovné, nemůže jeden na druhém vydělávat! V podstatě je to přátelské gesto, protože jen v rovných vztazích může přátelství pokračovat. Ono se totiž také pozná, jak to vlastně je. Kdo je přítel a kdo ne, kdo to myslí vážně, a kdo se jen veze, když ho to stojí pakatel. Klacek na Putina je též zkapalněný plyn. Jsme přátelé, proč tedy kupujete plyn od nepřítele?