V patnácti jsem si udělal řidičák na malé motorky. Mělo to ale jednu vadu - neměl jsem motorku. Jednou v neděli jsem se rozhodl, že si ji půjčím. Táta mne varoval, ale moje touha po svezení na dvou rychlých kolech byla tak velká, že jsem ho neposlouchal.
Soused mi půjčil svého "Pionýra" – tehdy populární Jawu 21. U Benzíny jsem načepoval plnou nádrž a vyrazil na tu báječnou jízdu. Bylo krásné letní počasí a tak jsem se vydal na okružní jízdu Valašskem.
Moc jsem se ale nepovozil. Dvacet kilometrů od Zlína to ve vypůjčené Jawě zakuckalo, párkrát poskočila a pak už nejela. Čtyři a půl hodiny jsem jí pak v tom červencovém vedru tlačil domů. Potil jsem se a v hlavě mi stále dokola znělo to tátovo varování.
Neměl jsem odvahu vrátit motorku v nepojízdném stavu a tak jsem ji odvezl k chlapíkovi, o kterém jsem věděl, že se v motorkách vyzná. Po čtyřech hodinách čekání na opravu jsem zaplatil čtyři stovky a odjel motorku vrátit.
Když jsem se vrátil unavený domů, byl už večer. Takhle jsem si tu volnou neděli nepředstavoval. Spočítal jsem si, že mne těch dvacet kilometrů stálo celou výplatu za týdenní brigádu.
Byla to dobrá životní škola. V těch "telecích letech" mne vedla k poznání, že i rodiče, přestože jsou "sto let za opicemi", mohou mít občas pravdu.
Podobných lekcí mi pak život musel uštědřit ještě víc, než jsem pochopil, že naslouchat lidem, kteří mají víc zkušeností než já, určitě neuškodí.
