Od dětství slýchám rčení „ve zdravém těle zdravý duch!“ Není to přitom tak docela pravda, což dokazují moji chronicky nemocní přátelé, kterým by mohl leckterý zdravý člověk závidět jejich optimismus.
Loni na podzim jsem udělal osobní zkušenost s Covidem. Zatímco ostatní v podobné situaci zhubli, já jsem přibral. Ten prevít mne sice na nějakou dobu připravil o čich, ale nevzal mi chuť k jídlu, takže jsem měl po třech týdnech strávených doma skoro o 5 kg víc.
Přemýšlel jsem, co s tím, a v tom mi došla pozvánka od kamaráda – „Hubneme zdravě“, kurs pro lektory. Nejdříve jsem nereagoval, ale pak mě napadlo, že bych mohl zjistit, v čem to tkví, a pak dělat lektora sám sobě.
Kamarád souhlasil, a tak jsem se začátkem prosince pustil do „nasávání“ informací a postupně jsem je zaváděl do svého životního stylu. Zpočátku opatrně a částečně, ale jak se začal projevovat efekt, přidával jsem další a další prvky do mé každodenní praxe.
Zaujalo mne, že na rozdíl od předchozích diet nemusím hladovět. Jedl jsem, zjišťoval jsem, že skutečně nehladovím, a váha šla dolů. Koncem ledna jsem se rozhodl, že to zkusím naplno.
Nebudu tu vypisovat podrobnosti. Kouzlo spočívá v tom, že strava obsahuje vše potřebné a k tomu pár přírodních produktů pomáhajících se spalováním tuků. Žádné prášky nebo potravinové doplňky, jen koření, bylinky a semínka...
Jednou z potravin, které musí být součástí každodenního jídelníčku, jsou luštěniny. Mám je rád, a tak jsem jejich každodenní konzumaci přivítal. Jen jsem měl obavy, jak na to bude reagovat mé zažívání. Zpočátku to bylo zajímavé, ale brzy si tělo zvyklo.
Při vaření rád experimentuji. Když jsem jednou nějak přehnal kombinaci potravin, tak mi druhý den ráno manželka řekla, že v noci musela větrat, protože se to nedalo vydržet. Odpověděl jsem: „To víš, ve zdravém těle bývá někdy zdravý puch!“
V naší společnosti jsme si odvykli pachům, které byly dříve normální, protože vždy patřily k normálnímu životu. Smrdí nám hnůj, ale plody, které díky němu vyrostou, se nám nepříčí. Pokud se někdo potí a nepoužije deodorant, díváme se na něj přes prsty. Naše WC voní jak květinová zahrádka a v ranní šalině si občas připadám jak v parfumerii... V přírodě přitom hrají vůně i pachy důležitou roli – při hledání partnera či potravy (u kudlanky obojího), někdy k zastrašení nebo odpuzení protivníka. Pokud mluvíme o ekologii a myslíme to vážně, měli bychom mnohé pachy vzít na milost a různých umělých vůní se vzdát.
Ale vraťme se k mému boji s nadbytečnými tuky ve vlastním těle. Jsem rád, že mohu jíst, nemusím se trápit hlady a moje váha jde dolů. Už je skoro o 10 kg nižší než po Covidu. Na začátku jsem měl obezitu 2. stupně, nyní jsem na tom prvním a k dosažení nadváhy mi chybí právě tolik, kolik jsem už shodil. Navíc se cítím zdravěji, spokojeněji i radostněji. Dokonce jsem si už párkrát jen tak pro radost zaběhal a neměl jsem pak infarktové stavy. Když dobíhám šalinu, nemusím se celou cestu v dopravním prostředku vydýchávat, jak tomu bylo ještě před Covidem.
Začínám věřit, že se během tohoto roku dostanu z obezity k nadváze a jednou i k normální váze. Bez mučení přiznávám, že mi vůbec nevadí, pokud přitom občas bude v mém stále zdravějším těle i zdravý puch, nebo, chcete-li, občas bude moje uhlíková stopa i cítit. Jak říkával můj spolužák, když si někdy ulevil: „To víš, Lybar to není!“
